Článek
Vyčerpán pomocí druhým se pouští do pomoci sám sobě. Těžko však dolijete z prázdné láhve. Hledá cestu, jak z toho ven. Nejdříve se snaží si pomoc sám, po nějaké době tápání se ptá, kde jsou všichni ti, kterým kdy v životě pomohl? Proč jim také nepomohou? Po čase, kdy se trápí myšlenkami selhání a zklamání se v okolí, se jim dostane informace o tom, že pokud pomáháme opravdu dobrovolně, nemůžeme si nárokovat odměnu. Protože pomoc, kterou dáváme s očekáváním vděčnosti za to, co pro druhého děláme, není pomoc, ale v podstatě vydírání. Vlastn
Jen tak…
Sednu si zapnu notebook a začnu psát. Jen tak. Touha po psaní je velká. Celý život mě to láká. Knížek jsem přečetla velké množství i když to vždy nebyly úplně světoborně hodnotné romány. Ale to je spíše o úhlu pohledu a pokud se knížka vytiskne zaslouží si přečíst. Každý z nás by mohl napsat příběh svého života. Některé jsou opravdu velice zajímavé a i když mám fantazii vcelku dobrou, některé zápletky a výhybky života bych nevymyslela.
Napsat knihu, nebo alespoň pár příběhů je snem. Odkládám začátek a vymlouvám se sama před sebou že nevím jak.
A při tom. Při splínu iradosti sahám po deníčku a píšu a píšu. Jen tak spontánně. Je to sdílení radosti či smutku prožívaných při životních událostech. Běžných, nebo výjimečných. Třeba o tom, jak jsme zapomněli do našeho nového domu při stěhování přivézt vánoční stromeček pro který jsme speciálně jeli. A tak se naložil ještě zbytek věcí a stromeček tam nechali. A jak ten večer dopadl. Nebo když můj nejmladší syn udělal úplně nečekaně své první krůčky. On to tak má dodnes, žije v něčem co zná, nové odmítá a najednou vše udělá jinak. Nebo také ten děsivý okamžik, kdy jsme se uprostřed noci vzbudili a dům stojící vedle toho našeho hořel. Tolik strachu jako tenkrát… bylo to hrůzné.
Někdy se těmi příběhy jen tak probírám říkám si jestli toho na jeden život není moc? Ale poté narazím na životní příběh někoho ve svém okolí, nebo na ulici a uvědomuji si, že jsem zdaleka neprožila tolik jako někteří jiní. Stále je o čem psát. O tom rozhodně svědčí množství různých článků na sítích, v časopisech, nebo příběhů v knihách. O některých se točí dokumenty, filmy. Je jich tolik a při tom každý jiný.
A já stále nevím, jak začít.
Třeba právě takto? Jen tak psát o tom co se mi honí v hlavě a s čím si neumím poradit. Alespoň zatím. Než se to naučím. Než mi přijde přirozené, že sednu ke klávesnici a budu psát a nepřemýšlet o tom, jestli to má smysl, jestli se to bude někomu líbit, jestli to někomu něco přinese. Hlavní je pocit, který u toho budu mít. Alespoň tak se to teď říká. Nebo ne? Že hlavní je ten pocit, který u dané činnosti máte. Pokud něco děláte s nelibostí, nebo z donucení nebude to mít takový význam, jako když do toho půjdete s radostí. To snad dává smysl každému. I mě. Budu to zkoušet. Krůček po krůčku. Přepíšu své pocity, radosti I starosti. Třeba to po čase začne dávat smysl. Přidám příběhy druhých které jsem vyposlechla na cestě životem. A začne se odehrávat další kapitola mého života. Kam mě to dovede? Nevím. To teď není podstatné. V tomto případě není jasný cíl. Tady je zatím pouze cesta. Říká se, že icesta může být tím cílem. A toto je mi milejší. Protože život je cesta a pokud je cílem život sám je tedy cílem zároveň ta cesta životem a to je přece fajn.
Tvoření textu ať již dává a já doufám, že dává smysl nebo ne, je příjemná cesta. A pokud k tomuto přistoupím tak jako ke svému životu s cílem užít si tuto cestu, bude to další přínosná záležitost v mém životě. Protože neumím sedět s rukama v klíně. Stále zkouším nové a nepoznané. Dělat věci jinak. Někdy trochu bez rozmyslu s o to větším nadšením.
Psát písmenka a skládat je k sobě do formy textů. Které třeba bude někdo číst. Pod vlivem všech těch které jsem kdy v životě četla a zároveň s obrovským obdivem a úctou k tomu, že to zvládli. Napsat své myšlenky i v časech, které nebyly úplně nakloněny jejich smýšlení. To, že si šli za svým cílem a nenechali se zvyklat pochybnostmi z mnohých udělalo legendy, které ze světa knih, článků a blogů nikdy nevymizí, protože jejich odkaz je nadčasový.
Odhodlat se a začít věci dělat, je největším cílem cesty zvané život.
