Článek
Plán byl jasný. Konečně se budu věnovat sociálním sítím. Prý pracovní pondělí stačilo. Dnes půjdeš brzo spát a ráno k tomu všemu hned sedneš. A tak se nestalo.
Jo usnula jsem vcelku v pohodě… a těsně po půlnoci zaklapla pastička. Na vysvětlenou. Bydlíme úplně uprostřed bujné přírody a o malé hlodavce zvláště v tomto počínajícím podzimu není nouze. A v letošním roce je jejich nadílka opravdu velká. A jak jsou vynalézaví, to mě úplně dostává.
No pastičku mám humánní… to píši pro ochránce přírody. Dál již prosím nečtěte, protože risk, že se mi hlodavec vrátí pro další psí granuli, nebudu riskovat… Hlodavec v ní zůstane živý a snaží se dostat ven. V noci kdy chcete spát, je to opravdu velmi hlučná záležitost. Vydržela jsem dlouho. Po náročném dni, kdy jsem připravovala dřevo na blížící se zimu jsem se fakt chtěla vyspat. Představa toho, že lezu z postele a jdu ven, byla v tu chvíli absolutně mimo. Ano, v tu chvíli. Vydržela jsem to do půl čtvrté. A pak pomalu spustit nohy z postele, rozkoukat se a velmi pomalu se zvednout. Přemluvila jsem se. Došla ven pro lopatu, protože tak odvážná ještě nejsem, abych vzala plnou krabičku do ruky a odnesla to celé do lůna přírody. S tím, že zbytek až ráno… Ale ráno jen vypustím hlodavce do přírody a půjdu psát!!
Ráno přišlo dřív, než jsem čekala. Budíka jsem omylem nařídila na 6.25. Mělo to být na 5.25. No nic, že zaspím se mi stává tak jednou za sto let. Někdy si to i přeju. I když by bylo lepší zaspat a vzbudit se třeba až v deset. No tak jinak. Vzbuzena jsem byla tak trochu šokem v 5.40. Zdál se mi v tu dobu sen. A já ho musela násilím opustit. Honem vyskočit, upéct čerstvé pečivo k celodenní svačině, udělat snídani, pustit psy na ranní proběhnutí, hygiena a… v tomhle stavu nic nenapíšu, až odejde syn půjdu si na chvilinku ještě lehnout… Vzbudila jsem se těsně před devátou. Sakra, to jsem nechtěla. Tak znovu - hygiena, psi a vždyť musím udělat něco s tím hlodavcem!! Nesu krabičku dál na louku. Tam ji otevřu, snad se nevrátí. Jdou se mnou všichni. Jak průvod. Tři psi a tři kočky. Osud hlodavce je zpečetěn a já si říkám… vždyť je to takto přirozené. Jen je neskutečné, jak dlouho si predátor hlodavce upravuje do podoby příjemné dopolední svačinky.
A teď už půjdu opravdu psát. No jo, ale kudy se sem ti hlodavci dostávají? Odtahuji nábytek vyzbrojena baterkou a sádrou na zadělání děr. Když to neudělám, učitě se sem dostanou. Další dvě hodiny věnuji této činnosti. Zamezit nevítaným hostům v jejich přístupu na moje území. Tak snad jsem našla všechny vchody. Po dvou hodinách jsem úplně vyčerpaná. Ale mám i vysáto. Přece když už jsem to odtáhla…
Dám si sprchu, vařím další kávu a jdu psát. Přinesla jsem si notebook. Taky tužku a papír, protože v poslední době se mi v hlavě skládají básničky, tak co kdyby náhodou. Jej, zapomněla jsem ještě zapnout pračku. Jdu to ještě udělat.
Je jedna hodina odpoledne. Vím, že dnes ještě budu vařit pozdní oběd, pojedu koupit psům granule, vyzvednout syna. Takže pokud se už nic jiného nestane, mám teď zhruba tři hodiny na to, abych splnila svůj dnešní plán. Je to všechno co jsem dělala na místo toho, co jsem chtěla dělat prokrastinace? Já myslím, že ano. Prostě jsem si našla tolik činností, které mi vyplnily čas, jen abych se nemusela věnovat té, kterou bych měla mít jako prioritu. A při tom je venku tak krásně. Měla bych jít otrhat zralá rajčata a posbírat jablka…
