Článek
Když se vám věk přesune do příčky nad padesát let, je to trošku šokující představa toho, že již patrně máte ten větší kus života za sebou. Tedy pokud jste odhodláni zůstat déle než sto let jste v pohodě, protože vás ještě minimálně stejně dlouhá část čeká.
Padesátníci se dělí do několika kategorií. A je opravdu zajímavé pozorovat rozdíly ve vnímání svého věku. Totiž, to jací jste se nejvíce projeví právě v souvislosti s tímto věkem.
Smutní pesimisté. To jsou ti, kteří si již od věku čtyřiceti pěti let silně uvědomují, že jde do tuhého. Své narozeniny si od té doby vůbec neužívají a berou je jako nutné zlo. Pokud to jde, vyhnou se jim obloukem. Když v jejich blízkosti někdo jen zmíní to strašné číslo padesát a nemusí to být ani v souvislosti s věkem – orosí se jim čelo a začnou se jim klepat kolena. I když jsou v plné vitální síle, při představě toho věku se najednou ohnou, zešediví a začnou je bolet kolena. Jejich představa o tom, jak má člověk při překročení této hranice vypadat je jasná a nikdo jim to nevyvrátí. A když se to pak stane, snadno této představě podlehnou a opravdu se tak chovají. Najednou jsou prostě staří. Pozorují své bolístky a tvoří si z nich nemoci hodny péče lékařských mistrů. Doma se nechají opečovávat a litovat rodinou, protože v tomto věku to tak má být, že se mladí starají o staré a po zbytek různě dlouhého života se jen litují a čekají na smrt. Protože ta určitě přijde brzo.
Další kategorií jsou pohodáři, kteří ke všemu přistupují tak, jak to přichází. Je mi padesát, no a co! Přece se z toho neposadím! Je to tak jak to je, nic s tím neuděláš, věk je jenom číslo a dál si jedou v tom, na co jsou zvyklí a tuto změnu v podstatě ani nezaznamenají. Ostatní jim přejí hodně zdraví a štěstí a oni i když si uvědomují, že se tímto dostávají již do minimálně druhé půlky života, žijou dál, jako by se nic takového nestalo. Protože přece se z toho nebudou hroutit. To by byl akorát zbytečný výdej energie. Jsou to většinou lidé, kteří vypadají stále stejně. Poznáte je i po letech. Už si možná nebudete pamatovat jak se jmenovali ale víte kde ve třídě seděli. Tím, že je jen tak něco nerozhodí si vlastně tak nějak zachovali svou vizáž od doby kdy jste je naposledy opustili ve škole. Stále stejný účes, stále stejný styl. Jsou v podstatě rádi, že už jim je tolik. Některé jejich zvyky a životní styl se alespoň konečně schová za jejich věk a oni už nikdy nemusí vysvětlovat proč chodí spát tak brzo, proč jejich koníčkem jsou známky a proč čtou to co právě čtou. Jsou už ve věku, kdy nemusí vysvětlovat nic a konečně jim je v životě dobře.
Dvacátník v každém věku. Tak tito lidé se s přicházejícím věkem nadřou asi nejvíc. Už jen z hlediska cen za údržbu fasády, kterou se snaží udržet stále stejnou již třicet let. Kosmetičky, kadeřníci, fitness trenéři, ti všichni tyto lidi vítají s otevřenou náručí, protože s přibývajícím věkem je jejich návštěva v těchto centrech rozhodně častější. Přirozená krása je pro ně hodnocena počtem svalů rýsujících se na břiše a soutěž o to, který make-up bude co nejméně vidět je na denním pořádku. Ženy poznáte podle dlouhých nalepených řas, muže podle rovného postoje a také motorky, nebo auta zvaném sporťák. Tuto kategorii i když do ní nepatřím, velmi ráda pozoruji. Tito lidé jsou často extrémní snaživci. V tom, jak se snaží porazit zákony života jsou nepřekonatelní. Obdivuji jejich vytrvalost v každodenním tvarování svých těl. Jejich skupina se však ještě dělí na dvě menší podskupiny. Ti první si věk vůbec nepřipouští. Již minimálně deset let jim je stále nejvíc třicet a dál se nedostali. Znám i případ falešné občanky. Ne nesmějte se opravdu, ta dáma si nechala vyrobit občanku ve svých ještě nedovršených padesáti, bylo jí pouhých čtyřicet osm let, na občance však dvacet devět. Pod vrstvami, které na sebe každé ráno pro pocit hladké tváře nanesla by nikdo skoro padesátnici nehledal. Muži v této skupině jsou extrémně hraví. Určitě mají v garáži všechny dostupné stroje na kterých se dá předvést jejich mužně vysportované tělo bez jediné chybičky v rychlé jízdě. Často mají někde ve své blízkosti velmi, velmi mladou milenku, později manželku a často i další generaci v luxusním kočárku. Rozhodně se nikde neukazuje se svými prvními dětmi, protože i když na svůj věk vypadá velmi dobře, vedle dětí, nebo první manželky by se jeho věk mohl prozradit .A jemu je přece teprve třicet! Je obdivuhodné co všechno vám vypoví lidské tváře. Druhá skupina v této kategorii jsou ti, co naopak svůj věk hrdě přiznají, jen všem velmi rádi dokazují, že i v tomto věku můžou vypadat lidé na minimálně o deset let méně. Také velmi intenzivně pracují na svých tělech a všem to neustále předhazují a ukazují a ten kdo toto nedělá je pro ně slaboch a pohrdání hodný. Jedí jen zeleninové saláty, úzkostlivě dbají na to s kým se stýkají, aby je náhodou někdo neviděl s někým kdo nesportuje, jí i pečivo a jsou mu vidět šediny. Na rozdíl od první skupiny, která je veskrze velmi přátelská, protože mladí lidé se přece rádi přátelí se všemi a od starších si berou moudrost, tato druhá skupina se velmi často separuje od ostatních, kteří se sebou nic nedělají. Setkávají se s ostatními vhodnými přáteli v úzkých kruzích a vzájemně hodnotí svá těla. Samozřejmě když tam ti druzí již nejsou. Ráda se koukám na jejich zaujatost a vytrvalost. Mají plán i cíl a toho se drží. A často se jim to daří. Jen jsou tito lidé někdy až křečovití v tom, že si nedovolí ani malou radost života s pocitem, že by jim mohla pokazit jejich plán. Mají extrémně velkou disciplínu.
To kategorie optimistických realistů tuto disciplínu často nemají a vůbec jim to nevadí. Dělají to co jim život přináší. A dělají to většinou rádi. Plují životem a najednou je tu padesátka. V tu chvíli si uvědomí radostné okolnosti. Děti už jsou velké, mohou se o sebe starat sami. S drahocenným protějškem jsou spolu už tak dlouho, že už si nemusí na nic hrát a mohou být úplně autentičtí. Mohou říct svůj názor a nikdo je za to nebude peskovat, protože už jsou staří a tolik jim to nemyslí. Mohou změnit práci a konečně dělat to co chtějí, protože že nepotřebují živit celou rodinu. Koníčky na které nebyl prostor se konečně dostanou na světlo světa. To do čeho je nacpali jejich rodiče a pak to dělali aby uživili sebe a celou svou rodinu, hypotéku a psa už je minulostí. Je mi padesát a jsem za to rád/a protože už jen můžu a chci. A i když vědí, že do důchodového věku mají ještě daleko nastává jim čas, který mohou beze zbytku prožít v pohodě, bez honění se za teplou večeří s relativně dostatečným přísunem sil, které ještě v sobě mají. Jsou veselí a na tváři je jim znát úleva po zvládnuté výchově dětí, které již vylétli z hnízda. Této kategorii přeji hodně sil a radostných dnů. Ostatně jako i všem ostatním. Každá má své plusy a mínusy. Různorodost a barevnost k životu patří. Nebojte se toho, že vám také jednou bude padesát a víc. Každý věk vám přinese nové.
