Článek
Na tomto místě vzpomínáme na události, které k této vzpomínce vedly. Kdyby bylo něco jinak, třeba by se to takto nestalo. Pro každého z nás mají tato místa jiný význam. To má svou logiku. Některé prožitky se nás týkají více, jiné méně. Záleží většinou na tom, jak dalece jsme znaly ty co se obětí staly, jak dalece si uvědomujeme dosah dané události.
Trochu nečekaně jsem potkala pietní místo, které mne svým výrazem velmi zaskočilo. To, že to je místo, které má nějaký vyšší význam jsem zjistila až později. Nejdříve jsem viděla jen dvě do dřeva vyřezané klečící postavy. Jedna z nich naznačovala ženu, která nad hlavou drží dítě. Naproti klečí muž s rukama složenýma v klíně. Chvíli jsem stála a snažila se nasát atmosféru a význam. Žena se věnuje dítěti a muž s hlavou sklopenou, jak kdyby tam nebyl. Jak typický obraz doby ve které žijeme. Muž se často rodinného života neúčastní. Jen vše pozoruje z dálky. Nechává to na ženě. Padla na mě úzkost. Proč někdo zviditelní takto krutou realitu? A ještě navíc na místě, které je poutní. Místo pro toto sousoší je velmi skryto. Jak jsem později pochopila pravděpodobně zcela záměrně bylo vybráno místo klidu a tichosti.
Přišli jsme blíže a všimli si cedulky, která vysvětluje, že toto místo je místem vzpomínky pro rodiče, kteří přišly o své dítě. Dobře, říkám si. Má to tedy vyvolat smutek. Podporu těmto rodinám ve chvíli nejtěžší. Nebo snad naději na to, že se všichni ještě jednou setkáme?
Nedá mi to, stále nad tím přemýšlím. Kolem sousoší je nelad. Odumřelé květiny, které jsou poházené okolo. Popadané svícny. Smutek a zapomenutí. Vůbec to ve mně nevyvolává úctu jak k dítěti, tak k rodičům, které to museli ustát. Nebo nemuseli, ale ustáli. Stále mi vrtá hlavou postava muže, který má ruce složené v klíně. Sklopenou hlavu, aby neviděl bolest matky si prožívá tu svou bolest někde uvnitř, neschopen o ní mluvit.
Toto místo opouštíme. Obraz mi však leží v hlavě celý den. To není samo sebou. Jaký byl původní úmysl toho, kdo toto vytvořil? Po návratu domů si jdu toto Pietní místo vyhledat. Mé hledání bylo úspěšné a já začínám chápat význam. Muž nemá složené ruce v klíně jen tak. V těch rukou má dřímat bílá květina, která má svými květy představovat nevinnost dětí, které sem byly poslány jen na chvíli. Před sousoším je vytvořeno bíle srdce. Smutně vyhlížející, v podstatě prázdné až na pár pohozených zvadlých květin. Je mi z toho smutno. Copak ten úmysl byl jen bublinka, která vzlétla a po pár měsících splaskla tak, jako naděje rodičů na rodinný život? Prohlížím si fotky i jiných míst, která byla s dobrým úmyslem vzpomínky vytvořena. Ta vzkvétají. Možná je to tím, že jsou na místech, která jsou viditelnější. A i když je toto, jak jsem již zmínila součástí poutního místa, chápu, že tam až mnozí nedojdou. A najednou mi to dochází. Měním svůj úhel pohledu a začínám chápat úmysl toho, jež muže a ženu v neskonale velkém smutku stvořil. Nejdřív jsem nerozuměla tomu, proč dítě nedrží společně. Nemohou. Muž vzdává úctu a hold tomuto krátkému bytí s velkou úctou a sklopeným zrakem , aby dal prostor ženě, která své emoce potřebuje pustit naplno. On tam je a čeká až na něj přijde řada a ona ho k sobě pustí, aby ji objal a držel v náručí. Zatím se loučí uvnitř svého těla tichou meditací, díky které nabírá sílu.
Velmi a neskutečně si vážím všech, kteří toto zvládli i nezvládli. V mém blízkém okolí mám ty, které to potkalo. Mají můj obdiv, že dokázal jít dál. Když jsem přiváděla na svět svou první dceru, jako mladá, vystrašená a dost nepřipravená, v době kdy se o některých věcech v souvislosti s mateřstvím ještě nemluvilo vůbec, na stejném sále jen za plentou, měl se zrodit také nový život. Bohužel miminko to chvíli před svým zrozením vzdalo. To ticho, které nastalo slyším do dnes. Ten tichý pláč, který se řinul z hrdla matky, která tenkrát nesměla svou bolest naplno prožít, nikdy nezapomenu. Tuto vzpomínku si nesu celé ty roky.
Musím něco udělat. Pořídím květinu s bílými květy, která vydrží déle než živé květy. Mám potřebu ji tomu muži vložit do klína, aby jeho ruce splnily účel pro který byly vytesány. Mám potřebu toto místo s úctou opečovat a dát o něm vědět těm, kteří ho potřebují k tiché vzpomínce a k pocitu, že na to nejsou sami. Aby i oni věděli, že jsou na světě lidé, kteří jim v jejich bolesti pomohou, obejmou je a dají jim naději, že se hluboké rány v srdci časem zacelí. Nejde zapomenout, lze jen dál žít bez výčitek, že jsme něco měli, nebo mohli udělat jinak. Smířit se s bolestí, která se časem zmenší, nikdy však nezmizí.
Toto sousoší s tak velkým významem je naistalováno v areálu poutního místa:
Hora Matky Boží u Králík, Pardubický kraj.
Další informace o poslání tohoto sousoší naleznete na stránkách společnosti:
Perinatální hospic – Dítě v srdci, z. s.
