Článek
Miluji drobné domácí práce, jako je pokládka dlažby, natírání oken a dveří, nebo třeba malování místností na novou svěží barvu. Nesnáším žehlení. Je to pro mě neperspektivní činnost, která nemá význam. Prádlo složím tak, aby bylo rovné a žehlím jen v krajním případě. Fakt „ženskou“ domácí práci uznávám jedinou, a to je mytí nádobí. Pustím si něco k poslechu a cachtám se v teplé vodě.
Nedávno jsem vyslechla rozhovor dvou mužů na téma domácí práce. Tedy co je a není vhodné pro dané pohlaví jako běžná součást soužití v jednom objektu zvaném domácnost. Jeden z nich byl zatvrzelý ve svém tvrzení, že domácnost je výhradně záležitostí ženy. Muž prý nemá právo do toho zasahovat. On že prý vůbec netuší, jak toto vlastně doma funguje, ani jestli to manželka stíhá sama, nebo si na úklid někoho najímá. „Dám jí určitý obnos peněz a tím to pro mě končí. Vůbec mě nezajímá jak, hlavně že to funguje.“ I když jsem stála opodál, rozhovor byl tak hlasitý, že nešel být neslyšen. Pootočila jsem se tak, abych na pány viděla. Zajímal mě postoj těch dvou mužů. Tento pán, co ho život jeho manželky vlastně vůbec nezajímá kolem sebe mával rukama, jako by měl každou chvíli vzlétnout. Druhý pán, ho chvíli poslouchal. Poté do monologu vstoupil a říká: „Mě domácí práce baví. Při mém náročném povolání neustále zaměstnávám hlavu. Potřebuji vypnout a nepřemýšlet o tom, kolik, čeho a kam. A u těchto prací vypnu. V klidu vysávám, nebo i rád žehlím. Manželka také chodí do práce. Ona má naopak práci, kde svým způsobem relaxuje, pracuje v zahradnictví, protože jí práce s rostlinami baví a doma se pak realizuje právě tím, že zařizuje a vyřizuje věci pro domácnost, kde je potřeba mluvit s lidmi. U nás to tak vyplynulo a je to tak fajn.“
„Takže jsi podpantoflák.“ Uzavřel rozhovor ten rozlítaný pán. Ten druhý se na něj jen s úsměvem podíval a mávl rukou. Z jeho výrazu jsem pochopila, že nemá potřebu se obhajovat. Je mu takto dobře.
Toto téma mě zaujalo a poptala jsem se ve svém okolí, jak to, kdo má. Je to věčné téma. Kdo co má v domácnosti dělat? Co je mužská a co ženská práce? Kdo to takto vlastně učil a není to v dnešní době již tak trochu přežitek? Vždyť kolik žen je dnes opravdu jen doma s dětmi bez snahy se realizovat alespoň částečně třeba tím, že prodává vlastnoručně vyrobené marmelády? A kolik mužů dnes bere kuchyň jako své území, protože kreativní činnost, jakým vaření je, je prostě fajn? Nebo žehlení košilí, kolik mužů toto zvládá lépe?
Začala jsem u starší generace a ptala se u třech zcela odlišných párů, jak že to u nich, kdy bylo. Co považují za ženskou a co za mužskou práci? A jak to vlastně celý život měli oni?
Tonička a Petr jsou spolu 52 let. Tak jako většina životů a ni jejich nebyl vždy jednoduchý. Oba jsou z rodin, kde se hodně pracovalo, a i oni jsou zvyklí na to, že když se něco chce, musí se proto něco udělat. A tak dělali oba stejným dílem. Chtěli rodinu, děti a vlastní bydlení. Od začátku věděli, že když půjdou společně ruku v ruce, půjde jim práce od ruky daleko lépe, než když se jeden sedře a druhý zvládne polovic. A tak si vzájemně pomáhali, kde to šlo. Stavěli dům a pak ho zkrášlovali. Oba chodili do práce a společně se věnovali dětem. I když někdy každý zvlášť, podle toho, jak bylo potřeba. Že to vypadá jako idylka? Možná, ale je za tím hodně tolerance a pokory životu. Někdy bylo těžké zvlášť pro Petra si toto ustát před ostatními muži. Měli pocit, že je moc ženský. Ale když viděl, co chlapů v jeho okolí se raději utápí v alkoholu, byl hrdý na to, že on je jiný.
Hana a Václav jsou spolu 45 let a život Hany bych nechtěla ani omylem. Václav je vůdčí typ, a to naprosto všude. Kam vejde je ho plno. Hana se vedle něj tak trochu ztrácí v davu. Je to tichá myška, která vůbec nevím jak, ale zvládá vše. Velký dům, zahradu, Václavovy nálady, děti, vnoučata. Prostě vše. Václav to bere tak, že on vydělal tolik peněz, že mohl koupit velký dům s velkou zahradou, což je pro něj známka úspěchu. Že zároveň mohl manželce koupit spoustu pomocníků do domácnosti, které může používat a tím si práci ulehčí. Pomocnici? Ne to by Hana nechtěla. Brala by to jako svou životní prohru, kdyby ukázala že to nezvládá. To v žádném případě. Hana nikdy nechodila do práce. Vždy byla plně závislá na manželovi. Podle něj se odehrávalo vše v jejím životě. Před lety prý přemýšlela po nátlaku své dcery o tom, že by svůj život změnila. Nakonec to neudělala. O Václava by se neměl kdo starat. Tento příběh je pro mě velkým extrémem. I když vím, že i dnes takovéto zlaté klece existují a žijí se.
A jak to mají dnes o generaci mladší? Myslím že často hodně vyvážené. Ten, kdo přijde domů první, zajistí alespoň základní denní požadavky, jako je nákup potravin, nebo zapnutí pračky – ta se mnohdy dá zapnout i přes aplikaci. V rodinách, kde jsou vytíženi oba, není problém si najmout někoho, kdo alespoň s úklidem pomůže. A pokud je žena doma a muž odchází do zaměstnání, již to nebývá ta „jen žena v domácnosti“, ale často se realizuje v nějakých aktivitách, které jí přinášejí pocit seberealizace a někdy i další příjem. Děti jsou součástí těchto procesů automaticky. Již nejsou vyřazovány z aktivit dospělých. Takto alespoň podle jejich slov žijí spokojeně Nikola a Sebastian. Je jim 28 a žijí spolu již tři roky. Spokojeně a vyváženě. Oba jsou vysokoškolsky vzdělaní a společně konané domácí práce je prostě baví. Kdo přijde domů první, začne a druhý se přidá. A když se něco nestihne? Udělá se příště. Děti zatím nemají, ale s tím, jestli je něco mužská, či ženská činnost si hlavu moc nelámou. Žijí v bytě přece oba dva.
Nevím, jak to máte doma vy. Každý tak, jak mu to vyhovuje? Pokud ne, přesuňte část těchto činností na jiné. Sice to možná z počátku nebude úplně podle vašich představ. Vy však budete mít více času pro sebe. I měřítko uklizeného bytu je pro každého jiné. Za mě jde hlavně o spokojenost a svobodné rozhodnutí každého jedince. A tak buďte hlavně spokojeni a nenechte si vnutit myšlenku, že jen super skvěle uklizený byt pouze jedním členem domácnosti vám přinese to pravé štěstí.
