Článek
Komunistické Československo je často vzpomínáno jako země, kde měl každý zajištěnou práci, levné máslo a byt v novém paneláku. Tato idealizovaná představa však pomíjí podstatnou část reality existenci rozsáhlého světa přísně utajených projektů, plánů a zařízení, o kterých běžní občané nesměli nikdy vědět.
Mnoho z těchto skutečností vyšlo najevo až po roce 1989 a některé z nich dodnes vyvolávají mrazení v zádech. Pojďme se podívat na pět konkrétních oblastí, kde šlo o více, než se tehdy lidem přiznávalo.
1. Jaderné zbraně: Akce Javor a skryté hlavice
Po dlouhá desetiletí oficiální propaganda tvrdila, že Československo jaderné zbraně nevlastnilo. Skutečnost se však ukázala jako zcela odlišná. Po roce 1990 se postupně odhalovalo, že Sovětský svaz v rámci takzvané akce Javor vybudoval na československém území tři tajné sklady pro jaderné hlavice: objekty označené jako Javor 50, Javor 51 a Javor 52.
Tyto podzemní komplexy byly mimořádně chráněné, konstruované tak, aby dokázaly odolat i přímému zásahu jadernou zbraní o síle několika megatun. Oficiálně se jednalo o vojenská zařízení zvláštního významu, avšak jejich pravou funkci znal jen velmi úzký okruh zasvěcených osob. Důležité je, že hlavice byly uloženy výhradně pod sovětskou kontrolou a československá armáda k nim neměla přístup. Podle odtajněných dokumentů zde mohlo být uskladněno až 576 jaderných hlavic, připravených k okamžitému použití v případě konfliktu se Západem. Zásadní roli zde hrála rychlost – z hlavic umístěných na našem území mohly být cíle v západní Evropě zasaženy během několika minut.
2. Podzemní bunkry pro elitu: Úkryty před jadernou hrozbou
V době, kdy běžní občané neměli ani tušení o civilní ochraně, vznikala na různých místech republiky rozsáhlá podzemní centra. Tato zařízení byla určena pro vládnoucí elitu, armádu a složky řízení státu pro případ jaderného konfliktu.
Jedním z největších a nejlépe zachovaných je bunkr v Přáslavicích u Olomouce. Jedná se o čtyřpatrový objekt o rozloze více než 10 000 metrů čtverečních, vybudovaný v naprostém utajení. Sloužil jako záložní velitelství západního vojenského okruhu. Obdobné objekty se nacházely například i u Brna, Příbrami nebo pod Prahou. Tyto stavby byly napojeny na autonomní systémy vzduchotechniky, vlastní generátory a zásoby vody a potravin, což umožňovalo přežít několik dní po jaderném útoku. Zatímco běžné obyvatelstvo mělo přístup jen k improvizovaným úkrytům (například ve stanicích metra), vrcholní funkcionáři komunistické strany měli k dispozici zázemí odpovídající moderním bunkrům NATO. Mnohé z těchto objektů byly po roce 1989 opuštěny, znepřístupněny nebo prodány do soukromých rukou, nicméně některé jsou dnes zpřístupněny veřejnosti jako muzea.
3. Špionážní vybavení STB: Technologická sofistikovanost sledování
Státní bezpečnost (STB) byla v rámci východního bloku považována za jednu z nejefektivnějších a nejvíce paranoidních tajných služeb. Špehovala vlastní občany, diplomaty, cizince i politické funkcionáře, a k tomu potřebovala velmi sofistikovanou techniku.
V Praze dnes existuje několik muzeí, která vystavují původní odposlouchávací zařízení. Mezi nimi najdeme například mikrofony ukryté ve rtěnkách, rámečcích obrazů, elektrických zásuvkách nebo ve falešných knihách. Tato zařízení byla běžně využívána při sledování hotelových pokojů, kanceláří i soukromých bytů. Velké množství těchto nástrojů bylo vyráběno přímo v československých podnicích, zatímco některé byly dováženy ze Sovětského svazu nebo NDR. Speciální technické oddělení STB disponovalo vybavením, které by i v dnešní době bylo považováno za velmi pokročilé. Mezi špičkové výrobky patřily například takzvané přeslechové jednotky, které dokázaly přijímat rozhovor i přes zeď – technologie, která byla v mnohém na úrovni tehdejší CIA.
4. Stav nula: Krizový scénář pro vypnutí republiky
Komunistický režim byl posedlý přípravami na válku. Kromě vojenských plánů existoval i tajný projekt s názvem Stav nula, krizový scénář, který by v případě konfliktu zcela vypnul republiku.
Tento plán počítal s odříznutím komunikace, zablokováním měst, zavedením přídělových systémů a vytvořením válečných rad z loajálních kádrů. Rozhlas a televize by přešly pod přímou kontrolu vlády, silnice by byly uzavřeny, doprava řízena vojenskými záchytnými body a pohyb civilistů by byl monitorován pomocí sítě dobrovolných hlídek. Některé prvky tohoto plánu byly dokonce testovány během cvičení civilní obrany, ale veřejnosti se tvrdilo, že jde jen o nácvik pro případ povodní nebo požárů. V rámci těchto cvičení se například simulovalo vypnutí veřejného osvětlení, přerušení dopravy nebo vyhlášení tichého stavu, kdy se civilisté měli uzavřít do bytů bez komunikace, s omezenou spotřebou vody a elektřiny.
5. Akce Vlna: Deportace nepřátel režimu
Jedním z nejtemnějších a dodnes málo známých projektů byla takzvaná akce Vlna. V případě vypuknutí nepokojů nebo válečného konfliktu plánovala Státní bezpečnost deportaci tisíců občanů, kteří byli označeni jako nepřátelé režimu.
Na základě tajných seznamů by tito lidé byli naloženi do připravených autobusů a transportováni do předem vytipovaných oblastí. Tyto oblasti byly izolované, nedostupné a pod kontrolou armády. Podmínky tam měly být záměrně tvrdé, aby eliminovaly odpor. Celá akce byla rozpracována do nejmenšího detailu, včetně přesných tras, seznamů řidičů, jednotek zajištění a nouzových stanovišť. Naštěstí ale nikdy nedošlo k jejímu spuštění, nicméně přípravy probíhaly až do roku 1989.
Tyto poznatky nám pomáhají lépe pochopit dobu, ve které jsme žili. Ukazují, že pod povrchem běžného života komunistického Československa existovaly rozsáhlé tajné plány a infrastruktura, které značně ovlivňovaly tehdejší realitu
Zdroje:
Pejčoch, Ivo. Utajené projekty: Československé armády 1948–1989. Praha: Naše vojsko, 2011. ISBN 978-80-206-1194-7.
Šlajsna, Petr. Státní bezpečnost 1945–1989: organizační struktura a činnost. Praha: Ústav pro studium totalitních režimů, 2020. ISBN 978-80-88292-50-6.
Zeman, Karel B. – Klimeš, Zdeněk. Československo a jaderné zbraně. Praha: Ústav mezinárodních vztahů, 2006. ISBN 80-86506-26-2.
