Článek
Bývalý augustiniánský klášter na Karlově, který dnes slouží jako Muzeum Policie České republiky, má za sebou neuvěřitelně bohatou a často dramatickou historii, plnou katastrof a významných proměn. Toto místo, původně založené s velkými ambicemi, prošlo staletími jako klášter, chudobinec, lazaret i sídlo tajné služby, než se stalo muzeem.
Založení a vize Karla IV.
Rozhodnutí o založení kláštera padlo ve stejné době, kdy Karel IV. vyhlásil založení Nového Města pražského, v dubnu 1347. Samotný klášter byl založen 18. září 1350, kdy Karel IV. vydal zakládací listinu. Záměrem bylo, aby Nové Město kopírovalo uspořádání Jeruzaléma, ačkoli detaily se již nedozvíme. Nicméně, existuje vysoká pravděpodobnost, podpořená mnoha studiemi, publikacemi a plány, že Karel IV. skutečně chtěl vybudovat „Nový Jeruzalém“, srovnávajíc prvky jako Davidovu bránu v Jeruzalémě s Janovou (neboli Svinskou) bránou na Novém Městě, která se nacházela na křižovatce I.P. Pavlova a Tylova náměstí. Velké množství klášterů různých řádů na Novém Městě se spekuluje, že souviselo se sběratelskou vášní Karla IV. pro relikvie. Kostel kláštera obdržel tři zuby svatého Karla Velikého jako dar při založení, ty však v průběhu věků zmizely. Karel IV. se však nedožil dokončení stavby, jelikož klášter nebyl nikdy fakticky hotov a neustále se budoval kvůli častým pohromám. Samotný kostel byl vysvěcen až v roce 1377.
Klášter byl přimknut k hradbám, které Karel IV. postavil, ačkoliv nebyl jejich pevnou součástí, jelikož musel být ponechán prostor pro vojsko. Součástí hradeb hned u kláštera byla takzvaná Malířská věž, o kterou se v době napadení staral cech malířů a štítařů. Klášter sám nebyl primárně vojenským objektem, i když zde vojsko v průběhu jeho existence několikrát pobývalo.
Husitské války a rabování
Po usídlení mnichů, kterých zde v dobách největší slávy bylo až 30, přišlo období husitských válek, které klášter značně zdevastovaly. Husité údajně bivakovali ve vinicích patřících řeholníkům (dnešní Park Folimanka) a dokonce se tvrdí, že Jan Žižka projel přímo přes klášter. Klášter byl opuštěn a jeho zdivo bylo dokonce používáno na stavbu soukromých budov. Obnova probíhala velmi pomalu, i přes přislíbenou finanční pomoc od Zikmunda Lucemburského, a kostel mohl být znovu vysvěcen až koncem 15. století.
Kateřina z Komárova: Krutá žena v dějinách kláštera
Koncem 15. století byl klášter obnoven, ale 16. století přineslo do jeho historie ženskou postavu, i když se zde ocitla až po své smrti. Byla jí Kateřina z Komárova, provdaná Bechyňová z Lažan, manželka karlštejnského purkrabího. Proslula svou mimořádnou krutostí k poddaným, což často končilo smrtí. Její chování bylo natolik hrůzné, že ji udál tehdejší děkan Karlštejna, Václav Hájek z Libočan. V letech 1532 až 1534 proběhl proces, na jehož konci byla Kateřina odsouzena k trestu smrti hladem ve věži Mihulka na Pražském hradě. Zemřela tam během 14 dnů a 16. března 1534 bylo její tělo přeneseno na Karlov a pohřbeno na místním hřbitově za kostelem. Tento hřbitov obklopoval kostel a sahal až do části dnešního parčíku. Zprávy o přemístění těl neexistují, takže je pravděpodobné, že ostatky jsou stále na místě. Hřbitov zanikl s klášterem během Josefínských reforem.
Tragédie a barokní obnova
Další velká tragédie postihla klášter 15. února 1611, kdy do Prahy vtrhli Pasovští a mezi lidmi se rozšířila fáma, že se ukrývají v klášterech. Toho využila pražská lůza a začala rabovat kláštery, včetně toho na Karlově. Velký dav brutálně zavraždil opata (kterému skalpovali hlavu a usekali ruce a nohy), převora a řeholníka (kterého zastřelili). Také kradli roucha a pili víno z mešních pohárů. Klášter byl stavebně poničen a mniši se rozprchli.
Po této události byl dosazen nový představený Řehoř ze Zderazu, který se zasloužil o to, že novoměstští radní vypátrali a vrátili odcizené předměty, včetně truhlice s privilegii a zakládací listinou. Klášter se mohl dát znovu do pořádku a řeholníci se vrátili. Počty řeholníků kolísaly od jednoho do třiceti.
Majetek kláštera a „Postranní právo“
Klášteru patřily rozsáhlé pozemky pro obživu, včetně ulice Ke Karlovu, části ulice Na Bojišti (kde dnes stojí činžovní domy), pozemku, kde je sexuologický ústav, a vinic od Stracenky až dolů na Albertov. Dále k němu patřila Veliká ves, klášter v Bezdězi od roku 1354, a probošství v Dolním Ingelheimu v údajném rodišti Karla IV., kde působili čtyři čeští řeholníci, vybraní podle pokynů Karla IV. tak, aby hovořili česky.
Kláštery měly obvykle svá vlastní právní nadání, takzvaná „postranní práva“. Toto právo znamenalo, že klášter vedl správu své oblasti, včetně gruntovních knih, přestupkového řízení, a dokonce trestního řízení, ale bez provádění exekucí, které si vyhrazoval panovník. „Postranní“ bylo proto, že bylo mimo právo Nového Města pražského. Lidé zde mohli žít jiným způsobem než ostatní měšťané. Například tovaryš, který si chtěl založit živnost a cechy mu to nepovolily, se často stal poddaným kláštera a žil pod postranním právem. Postranní právo bylo postupně oklešťováno a zaniklo v roce 1784, kdy byla za Josefa II. definitivně sloučena Praha.
Barokní přestavba a poutní místo
Po třicetiletých válkách byl klášter ve značně zdevastovaném a neobyvatelném stavu, prakticky v ruinách. Kostel byl odsvěcen a nemohl fungovat. V této době se zde objevil Izidor de Cruz, původně španělský voják, pak karmelitán, benediktin a nakonec augustinián, který se stal opatem. Byl to ten jediný řeholník v době, kdy se počty mnichů snížily. Izidor de Cruz sháněl peníze a materiál na opravu, což se mu podařilo díky španělské šlechtě a svým kontaktům. Podařilo se mu klášter postavit znovu, a to v té podobě, v jaké ho známe dnes, jelikož původní klášter vypadal jinak. Spekuluje se, že přestavbu prováděl Orsi, neboť architektonické prvky odpovídají jeho stylu. Barokní sál, bývalá knihovna s freskami, je dokonce spekulováno, že byl postaven před teologickým sálem ve Strahovském klášteře.
V roce 1697 namaloval Jan Jiří Heinz obraz Panny Marie Karlovské, znázorňující těhotnou Pannu Marii, což je poměrně neobvyklé zobrazení. Z kostela se stalo významné poutní místo, přístupné běžné populaci (na rozdíl od kláštera). To přineslo slávu, ale i komplikace s arcibiskupem, kterému se spontánní poutní místo nelíbilo. Spor musel nakonec řešit císařský dvůr, který rozhodl o zachování poutního místa. Klášter navštívily i císařovna Eleonora a Marie Terezie, která sem zavítala a svěřila celý svůj rod do ochrany Panny Marie. Původní obraz Panny Marie Karlovské se nachází v kostele u svatého Apolináře, kam ho řeholníci přenesli v noci, když museli klášter opustit během Josefínských reforem. Současný obraz v klášteře je kopie.
Nová prelatura a požár
Součástí obnovy byla i stavba nové prelatury, na níž se podíleli opat Otčenášek a ovdovělá dáma Terezie Eleonora Ubely. Ta se v roce 1716 domluvila s opatem, že si zde postaví domek na stáří, který po její smrti zůstane klášteru. Opat Otčenášek najmul Františka Maxmiliána Kaňku, který vypracoval projekt. Dáma Ubely však z neznámých důvodů od stavby odstoupila, a tak opat dostavěl prelaturu z vlastních i klášterních peněz a začal ji užívat pro své potřeby. Součástí prelatury byla i rozsáhlá zahrada s letní jídelnou.
Idylickou atmosféru však narušila tragédie. Roku 1755 došlo údajně chybou kominíků k požáru, který zničil střechu kostela a všechny zvony kromě nejmenšího, Karla Velikého. Částečně shořela i střecha jižní části kanonie. Požár se podařilo opravit a zvony obnovit.
Josefínské reformy a zrušení kláštera
Osud kláštera se však změnil s Josefínskými reformami, které znamenaly zrušení mnoha klášterů v celé monarchii. Pro augustiniánský řád kanovníků v českých zemích to znamenalo faktický zánik. Řeholníci byli donuceni odejít, a ačkoliv jiné řády se později vrátily, augustiniáni kanovníci se nikdy neobnovili. Reformy jsou vnímány dvojace – na jednu stranu civilní využití objektů, na druhou stranu přerušení historické kontinuity a zničení kulturního dědictví.
Proměny kláštera po zrušení
Po odchodu augustiniánů se klášter využíval různě, byly zde sklady (včetně vojenských v kostele) a řemeslnické dílny. Josef II. však v rámci snahy o lepší zdravotní a sociální péči rozhodl o zřízení chorobince. Od 1. prosince 1789 byl klášter otevřen jako chorobinec, kde byli umisťováni přestárlí, dlouhodobě nemocní, lidé s fyzickým i psychickým postižením, a také děti. Ženy i muži zde žili společně. Chorobinec fungoval až do 20. let 20. století, kdy byli chovanci přestěhováni do Masarykových domovů v Krči.
Během první světové války byli chovanci přestěhováni jinam a klášter sloužil jako nemocnice pro rekonvalescenty, později jako běžná nemocnice. Zranění z fronty byli přiváženi tramvajemi z Masarykova nádraží přímo do kláštera, kde končila tramvajová kolej. Je pravděpodobné, že pohřební tramvaj odvážela i zemřelé z tohoto zařízení.
Po první světové válce se na čas chovanci vrátili, ale nakonec se odstěhovali. V mezidobí zde vznikla neurologická klinika doktora Ladislava Haškovce, která položila základy české neurologie. Klášter byl pro neurologii ideálním místem, neboť pacienti oplývali mnoha nemocemi, což sloužilo jako dokonalé studijní pracoviště pro mediky. Studovali zde a skládali rigorózní zkoušky.
Během druhé světové války neurologie fungovala dál a její lékaři zachraňovali své kolegy a civilisty před totálním nasazením, včetně židovských kolegů. V nové prelatuře sídlil Luftschutz (protiletadlová obrana), který odposlouchával přílety spojeneckých letadel a odtud se dával pokyn k houkání sirén. Mýlně se z toho vyvinula legenda o policejní stanici, protože Luftschutz později spadal pod velení pražské policie. Na konci války zde sídlilo velení odbojové skupiny Bartoš, které obsadil plukovník František Vejmelka. Oblast byla intenzivně ostřelována Němci, ale soustředili se na dětskou nemocnici, takže klášter přežil bez většího zničení.
Po válce zde krátce fungovala klinika vnitřních nemocí, v přízemí bylo lapidárium Muzea hlavního města Prahy a různé dílny. V 60. letech se do prvního patra nastěhoval Státní oblastní archiv Praha a působil zde až do roku 2000/2001. Dílny byly později vystěhovány kvůli riziku požáru vzácných archiválií.
Muzeum policie a ministerstvo vnitra
V roce 1960 celý objekt připadl Ministerstvu vnitra. V té době vznikla myšlenka zřízení Muzea pohraniční stráže, které bylo vybudováno v přízemí. Později se z něj stalo Muzeum Sboru národní bezpečnosti a vojsk Ministerstva vnitra. I když byly jeho expozice poplatné režimu, zejména v době normalizace, mnoho lidí se zajímalo o historii policie a četnictva. Paralelně vznikaly kriminalistické kabinety, které byly později přesunuty sem.
V nové prelatuře sídlila První správa Federálního ministerstva vnitra, tedy rozvědka, jejíž přesné účely jsou předmětem dalšího bádání. V prelatuře bydleli i nájemníci, včetně duchovního správce kostela, pátera Ludvíka Fellera, který se nechtěl odstěhovat a po jeho smrti v 70. letech trvalo půl roku, než vnitro získalo klíče od jeho bytu. Zajímavostí je, že vnitro a duchovní správa dokázaly vedle sebe poměrně dobře fungovat a tolerovat se.
První policejní orgány se zde objevily již v 19. století, kdy zde v době chorobince byl zřízen tzv. Kurhaus pro prostitutky s venerickými chorobami, které hlídali policisté, aby neutíkaly.
V souvislosti s revolučními událostmi v listopadu 1989 bylo v roce 1990 rozhodnuto o zrušení Muzea Sboru národní bezpečnosti a vojsk ministerstva vnitra. Muzeum Policie České republiky bylo veřejnosti poprvé otevřeno 12. dubna 1991 s novou expozicí, na kterou navazuje i v současnosti.
Použité zdroje:
Muzeum Policie ČR
https://www.muzeumpolicie.cz
Encyklopedie Prahy 2
https://encyklopedie.praha2.cz
