Článek
Návrat československých legionářů z Ruska: Neuvěřitelná cesta kolem světa
Příběh sibiřské anabáze a cesty československých legií kolem světa zpět do nově vzniklého Československa mezi lety 1914 až 1920 patří mezi nejneuvěřitelnější události v historii národa. Zatímco předchozí události zahrnovaly ovládnutí transsibiřské magistrály a zapojení do ruské občanské války, druhá část tohoto příběhu se soustředí na logisticky nesmírně náročnou a nákladnou evakuaci téměř 70 000 Čechoslováků z ruského přístavu Vladivostok zpět do Evropy.
Počáteční fáze evakuace a logistické výzvy
Původně se počítalo s tím, že spojenci zajistí přesun legionářů do Francie k bojům na západní frontě. Jejich pobyt v Rusku se však protáhl kvůli zapojení do ruské občanské války po čeljabinském incidentu, kde bojovali proti bolševikům a zajišťovali pozice na Sibiři. Po vyhlášení samostatnosti Československa v říjnu 1918 a konci první světové války v listopadu téhož roku však morálka rapidně klesala a většina legionářů si přála vrátit se domů.
V lednu 1919 vydal generál Rastislav Štefánik rozkaz k alespoň částečné evakuaci invalidů, raněných, nemocných a starších vojáků. Kapacita volných plavidel ve Vladivostoku byla omezená, a tak probíhala jednání s americkým Červeným křížem o poskytnutí evakuačních lodí. První stovky invalidů byly přesunuty po magistrále z Jekatěrinburgu do Vladivostoku.
- ledna 1919 odplulo prvních 139 československých legionářů na italské lodi Róma (italský parník), která evakuovala italské rodiny a zajatce.
- Další invalidé se dostali na anglickou loď Madras (britský transport), francouzský Mejnam (francouzský parník) nebo americkou Sheridan (americký transportní parník USS).
- Většina raněných a nemocných však čekala na lodě amerického Červeného kříže, konkrétně King Archer (americký parník) a Hefron (americký transportní parník), které dorazily v červnu 1919 a odvezly další téměř 4 000 legionářů. To však zdaleka nestačilo, neboť v Rusku stále zůstávaly tisíce invalidů a dalších 60 000 Čechoslováků.
Financování a zajištění lodí
Mladé Československo mělo v té době omezené možnosti, a tak se řešila otázka, kdo celou evakuaci zařídí a zaplatí. Edvard Beneš se nakonec se spojenci domluvil, že Spojené státy zajistí 50 % lodní kapacity, Velká Británie 25 % a zbytek menší národy, především Československo. Kvůli jiným prioritám spojenců po válce nebyly jejich lodě v roce 1919 k dispozici, a tak se o evakuaci zbývajících invalidů a prvních bojových jednotek muselo postarat primárně Československo.
Evakuační komise se transformovala na Centrální hospodářskou komisi (Centrkomisi), která měla na starosti financování a hledání lodí k pronájmu. Centrkomise si nakonec pronajala devět lodí od japonských firem, jednu z Číny a jednu z Ruska. V druhé polovině roku 1919 tak pronajaté lodě jako Liverpool Maru (japonský parník), Capeown Maru (japonský parník) nebo čínská Huai (čínský parník) odvezly zbylých 4 500 invalidů a nemocných. Také začala evakuace prvních bojových jednotek; například nejstarší československý střelecký pluk mistra Jana Husa, včetně Karla Kutlvašra, odjel v prosinci 1919 na lodi Jonan Maru (japonský parník). Poslední lodí pronajatou Centrkomisí, která opustila Vladivostok, byla ruská loď Nižnij Novgorod (ruský parník) v únoru 1920.
Zrychlení evakuace a konec operace
Přesně v únoru 1920 došlo ke dvěma zásadním událostem, které evakuaci urychlily:
- Čechoslováci uzavřeli po dlouhých bojích s bolševiky mír a začali se ve velkém přesouvat po magistrále do Vladivostoku.
- Do přístavu konečně dorazily první slíbené americké a britské lodě, které byly mnohem větší než ty pronajaté (některé uvezly 3 až 4 000 lidí najednou), což umožnilo evakuaci nabrat plné obrátky.
Během několika následujících měsíců převezlo 12 amerických lodí (např. Mount Vernon – americký transportní parník, President Grant – americký parník, America – americký parník) a několik britských lodí (např. SS Titan – britský transport, Huntsend – britský parník) téměř 60 000 Čechoslováků. Poslední bojový útvar vyplul z Vladivostoku 21. července 1920 na americkém parníku Logan (americký transport USS), což byl oficiálně 33. transport. Následovaly ještě transporty civilistů, úředníků, novinářů, zajatců a skladníků, o které se postaraly americká loď President Grant (americký parník) a britský parník Huntsend.
Centrkomise také rozhodla zakoupit v Japonsku loď za 40 milionů Kč, kterou pojmenovali Legie (československý parník). Stala se tak úplně první námořní lodí vlastněnou mladým československým státem a odvezla zbývající zboží a náklady. Poslední loď oficiální evakuace, americká Hefron (americký transportní parník), opustila Vladivostok 2. září 1920.
Celkově odjelo z Ruska 42 transportů (37 velkých a oficiálních, 5 menších a nákladních), které převezly 67 730 osob (56 459 vojáků a 11 271 civilistů). Z nich 36 000 (přes 50 %) odvezli Američané, téměř 17 000 Britové a zbylých 15 000 lodě pronajaté Centrkomisí.
Exotická cesta kolem světa
Lodě se nevydaly na stejnou trasu; v zásadě existovaly dvě hlavní cesty:
- Kratší a častější trasa: Vedla z Vladivostoku přes Japonsko do Číny (především Šanghaje a Hongkongu), poté přes přístavy Saigon a Singapur na ostrov Cejlon. Odtud plavba pokračovala na úžinu Bab al-Mandeb (zastávka v Džibuti), přes Rudé moře (zastávka v Egyptě s možností návštěvy pyramid v Gíze) a po průjezdu Suezským průplavem do Středozemního moře, kde plavba často končila v italském Terstu. Z Terstu byly jednotky po měsíční plavbě přesunuty po kolejích do Československa.
- Transpacifická/Transamerická trasa: Pár lodí plulo opačným směrem z Japonska k Severní Americe, většinou do Kalifornie nebo Kanady, buď přímo, nebo se zastávkami na Filipínách či Havaji. Tyto transporty čekalo v Americe vřelé přivítání od místních Čechoslováků a následně cesta po americké či kanadské železnici napříč kontinentem. Mnozí legionáři si pochvalovali modernost Spojených států ve srovnání se Sibiří. Z amerického západního pobřeží pak další lodě přes Atlantik do Evropy.
Existovala i alternativní trasa, kdy dvě lodě z Havaje zamířily do Panamy, kde kontinent překonaly Panamským průplavem a poté se plavily přímo do Evropy. Touto trasou se vydala například i poslední loď Hefron (americký transportní parník). Na počest legionářů a jejich dlouhé cesty vznikl v Česku třtinový rum s panamskými kořeny a jménem Hefron.
Legionáři měli během cesty možnost poznat mnoho zajímavých a nádherných koutů planety. Na mnoha zastávkách měli možnost poznávacích výletů po Japonsku, Cejlonu nebo k pyramidám v Gíze. Některé skupiny se odpojily na větší poznávací či jiné mise, jako například výprava profesora Boháče na Borneo, výprava výtvarníků do Japonska nebo studijní výprava profesora Hříbka do Indie, Persie a Mezopotámie (Teherán, Babylon, Bagdád).
Propagační činnost a život na palubě
Během zastávek v přístavech měli legionáři důležitý úkol – propagační činnost. Navazovali kulturní a obchodní vztahy a dělali dobré jméno legiím a Československu. Pořádali řadu koncertů, divadelních představení a sportovních utkání, běžné byly například fotbalové zápasy s Japonci.
Mnoho kulturních, sportovních i vzdělávacích aktivit probíhalo také na palubě, ve snaze udržet morálku a dobrou náladu legionářů. Cesty byly dlouhé, a legionáři se ne vždy chovali nejlépe. Docházelo k nekázni, neposlouchání rozkazů a častým stížnostem na nepohodlí, především na japonských lodích, které nebyly původně stavěny pro převoz takového počtu lidí. Situaci zhoršoval i fakt, že během cesty zemřelo několik desítek legionářů, především na následky dřívějších zranění a nemocí.
Incident na lodi Mount Vernon
Výjimkou v udržení morálky byl 20. transport na lodi Mount Vernon (americký transportní parník), kde byla nekázeň nadměrná. Situace eskalovala, když se loď po překonání Panamského průplavu porouchala a transport musel být odkloněn do přístavu v Norfolku. Tam legionáři museli několik týdnů čekat na náhradní loď a kvůli zprávám o jejich nekázni jim nebylo dovoleno volně se pohybovat ve městě, ale byli uzavřeni ve vojenském táboře. Dlouhé čekání za zdmi s ostnatým drátem radikalizovalo téměř 3 000 vojáků, především proti místnímu kapitalistickému řádu, a z některých se stali přesvědčení komunisté a problematické osobnosti. Jedním z důstojníků tohoto transportu byl i Emanuel Moravec.
Závěr
I přes tyto temnější stránky byla evakuace, která trvala jeden rok a osm měsíců, úspěšně završena 11. listopadu 1920, kdy do přístavu v Terstu dorazil poslední transport na lodi Hefron (americký transportní parník) a poslední legionáři následně dorazili do Prahy. Úspěch této rozsáhlé a náročné operace podtrhnul odhodlání a ambice mladého československého státu a národa. Sibiřská anabáze a cesta československých legií kolem světa tak zůstává jedním z nejneuvěřitelnějších příběhů v české historii.
Zdroje:
KVAČEK, Robert. Československé legie 1914–1920. Praha: Panorama, 1990.
URBÁŠEK, Pavel. Od Vladivostoku do Prahy: Evakuace československých legií z Ruska 1919–1920. Olomouc: Univerzita Palackého, 2011.
KOŘALKA, Jiří. Češi v dějinách nové doby. Praha: Lidové noviny, 1998.
