Článek
Problém bydlení a jeho dostupnosti, který sužuje společnosti i dnes, nebyl cizí ani lidem před více než 100 lety. V Československu se první velká bytová krize objevila ve 20. letech 20. století a její rozsah byl daleko horší, než si dnes dokážeme představit. Lidé žili v dírách v zemi, jeskyních, a především začaly vznikat takzvané nouzové kolonie.
Příčiny bytové krize
Po první světové válce zažilo Československo vlnu vnitřní migrace z venkova do měst. Válkou ochromený průmysl se začal opět rozvíjet, a práce v továrnách slibovala výrazně vyšší výdělky než zemědělství. Města však na tento příliv obyvatel nebyla vůbec připravena. I přes existenci nájemních bytů a podnájmů neměli nově příchozí šanci na ně dosáhnout. Vedení Prahy tehdy vyčíslilo, že k odstranění krize by bylo třeba postavit 30 000 bytů. Ve skutečnosti však v letech 1919 až 1933 vzniklo pod patronací hlavního města pouze 4090 bytů, což byl naprostý nedostatek. Výstavba se navíc zpomalila v souvislosti s Velkou hospodářskou krizí, a byty stavěné soukromníky byly pro dělnickou třídu finančně nedostupné. V této situaci tak lidé hledali bydlení, kde se dalo, což vedlo ke vzniku fenoménu nouzových kolonií.
Zahrádkářské kolonie jako první řešení
Jedni z prvních, kdo na situaci zareagovali, byli zahrádkáři. Zahrádkářské kolonie, tedy malé pozemky na okrajích měst, určené k pěstování ovoce a zeleniny a relaxaci, existovaly i ve 20. letech. Zahrádkáři brzy zjistili, že mohou na nově příchozích vydělat pronájmem svých zahrádek k bydlení. Jako úplně první kolonie takto vznikly zahrádky neboli Eden na pozemcích Vršovické záložny, kde dnes stojí sportovní areál nedaleko stadionu Slavie.
Život v zahrádkářských koloniích však nebyl jednoduchý kvůli řadě problémů:
• Nelegální bydlení: Zahrádkáři měli pozemky pronajaté od města, které mělo striktní pravidla – nesmělo se tam bydlet, vařit ani přespávat. Noví obyvatelé se tak museli tvářit, že zde nebydlí.
• Nedostatek infrastruktury: Vaření, chození pro vodu nebo jakékoli stavební úpravy se musely dít pouze pod rouškou tmy. V některých koloniích chyběl i zdroj pitné vody, která se musela nosit ze studní stovky metrů daleko, a cesty byly rozblácené.
• Restriktivní přístup města: Město přistupovalo k těmto kolonistům velmi restriktivně. Často přišel úředník s policistou, udělil pokutu zahrádkáři za pronájem pozemku, nutil ho zbourat nelegální stavbu a nechal obyvatele „postrkem“ vyvést mimo město do jejich rodiště, což bylo nezřídka velmi daleko.
Oficiální uznání a obecní kolonie
Až do roku 1926 Praha s nouzovými koloniemi „bojovala“ a snažila se tvářit, že neexistují. V roce 1926 si však kancelář pražského primátora nechala vyhotovit zprávu o provizorním bydlení, která musela přiznat existenci 22 nouzových kolonií na území hlavního města, s přibližně 1400 nouzovými stavbami a dalšími 419 volně roztroušenými stavbami. To byl zlomový okamžik – vedení města muselo uznat, že kolonie jsou sice neideálním, ale v danou chvíli jediným řešením.
Od roku 1926 tak Praha sama začala budovat takzvané obecní kolonie. Zde již obyvatelé bydleli legálně, mohli vařit i přes den a nikdo je z jejich domovů nevykazoval. Město však často poskytlo pouze pozemky a základní infrastruktura, jako jsou cesty, vodovodní síť nebo kanalizace, byla na samotných kolonistech. Příkladem je kolonie Čína ve Vysočanech.
Život a podoba v koloniích
Domky v nouzových koloniích vznikaly z toho, co bylo levně k sehnání. Jejich architektura byla různorodá – od dřevěných a plechových baráčků po vyřazené železniční vagóny. Původně měly domky obvykle jednu místnost o rozměrech kolem 4×4 metry. Postupně, s rozšiřováním rodiny, je kolonisté vylepšovali, přistavovali další místnosti, přidávali půdu nebo sklep. Často připomínaly venkovské stavby, což bylo překvapivé vzhledem k tomu, že se nacházely na území hlavního města. Lidé se snažili domky i zateplovat a zdobit, často s lidovými motivy z krajů, odkud pocházeli. Některé stavby se vymykaly představě chatrčí a byly krásně upravené, včetně zahrad s trvalkami a ovocnými stromy. Přestože domky vznikaly z nejrůznějších materiálů, nemáme zprávy o jejich bortění; reálným problémem však mohly být požáry kvůli hustotě zástavby. Některé kolonie, například Slatina, měly dokonce dobrovolný hasičský sbor.
Společenský život a pověst
Nouzové kolonie tvořily jakési malé městské části nebo vesnice ve městech. Zejména ty na periferii byly soběstačné a měly vlastní hostince, obchody, služby, trafiky a koloniály. Fungovaly zde i různé spolky, jako Sokol, Orel, dělnická tělovýchova, divadelní spolky, cyklistické oddíly či baráčníci. Kolonisté si dokonce vytvářeli vlastní výbory a existovala i pravidla kolonií. Na Slatinách dokonce fungovala meteoritická kaple, což svědčí o specifickém náboženském životě.
Nouzové kolonie měly ve 20. a 30. letech pověst děsivých míst, o nichž se vyprávěly neuvěřitelné legendy. Hovořilo se o nebezpečí a o tom, že se do některých kolonií bojí chodit i četníci. Míra kriminality je však dnes spíše předmětem spekulací, přičemž je možné, že lidé si příběhy přikrášlovali, podobně jako se dnes mluví o „ghettech“. V dobovém tisku se objevovaly vtipy, které si z kolonistů dělaly legraci.
Kolonie často nesly exotické názvy jako Mandžurie, Čína, Arizona nebo Mexiko. Tyto názvy mohly vzniknout různými způsoby, například jako odkaz na vnímanou exotičnost zástavby, která se vymykala běžné pražské architektuře a mohla připomínat daleký východ nebo divoký západ.
Zánik a dochované stopy
Dlouhodobě se nouzové kolonie pražským zastupitelům nelíbily, a po roce 1926 se tlak na jejich odstranění zvyšoval. Jejich bourání probíhalo ve dvou hlavních vlnách:
• Kolem roku 1930: Město se rozhodlo zbourat nejhůře hodnocené kolonie nebo ty, které byly nejblíže centru, jako Malvazinky, Eden nebo žižkovské kolonie. Kolonie Viktorka zanikla v souvislosti s výstavbou nákladového nádraží.
• Po roce 1948: Komunistický režim považoval nouzové kolonie za relikt minulosti a symbol nelidskosti kapitalismu. Avšak situace v 50. letech, kdy nová výstavba bytů v Praze stagnovala, bránila rychlému bourání. Skutečné bourání se tak rozběhlo především na začátku 60. let, kdy zanikla většina pankráckých kolonií, Motolský hliník a mnoho dalších. Obyvatelé byli postupně stěhováni na panelová sídliště, která někdy vznikala přímo na místech bývalých kolonií, například na Pankráci nebo Novodvorské.
Do konce 80. let z nouzových kolonií zbylo jen velmi málo. Kousky bývalých nouzových staveb lze dodnes nalézt v pražské Libni nebo ve Strašnicích v ulici Za Dráhou. Asi nejzachovalejší pražskou nouzovou kolonií je Slatina, kde dodnes existují malé domky a úzké uličky, které umožňují představit si život v době největšího rozkvětu. Ti, kdo zde vyrůstali, na život v koloniích často vzpomínají idylicky, protože měli pocit naprosté volnosti v tehdy ještě nezastavěné krajině. Je velkou škodou, že žádná z kolonií nezůstala zachována v původní podobě; většinu přeživších staveb postihly přestavby. Slatina, ležící nedaleko centra Prahy, je dnes lákavá pro developery, a je otázkou času, kdy i tento poslední zachovalý kousek zmizí úplně.
Zdroje:
MATĚJ, Jan. Nouzové kolonie v Praze: Fenomén bydlení v meziválečném období. Praha: Academia, 2010. ISBN 978-80-200-1862-5.
HÁJKOVÁ, Dagmar. Praha město chudých: Život v nouzových koloniích. Praha: Nakladatelství Lidové noviny, 2016. ISBN 978-80-7422-509-9.
NOVOTNÝ, Michal. „Nouzové kolonie v Praze a jejich proměna v průběhu 20. století.“ Český časopis historický. 2014, roč. 112, č. 3, s. 521–546.