„Uč se, nebo dopadneš jako támhle ta paní.“ Věta, kterou jsme slyšeli všichni

Znáte to. Jdete s rodičem po ulici, nesete domů čtyřku z matiky a v tu chvíli se kolem mihne paní s kbelíkem. „Vidíš ji? Tak takhle dopadneš, jestli se nezačneš učit.“

Ta věta má nespočet variant. Někdy je to uklízečka, jindy prodavačka, popelář nebo „budeš kopat kanály“. Vždycky ale funguje stejně: vezme živého člověka, který zrovna dělá svou práci, a udělá z něj strašáka. Výstražnou ceduli. Špatný konec pohádky o tom, co se stane, když nebudeš mít samé jedničky.

A skoro nikdo se u toho nezastaví a nezeptá se: co ta věta vlastně učí? A koho všechno uráží?

Že se v Česku na některé profese kouká skrz prsty, není jen pocit. Centrum pro výzkum veřejného mínění (CVVM) pravidelně sestavuje žebříček prestiže povolání — respondenti rozdělují 25 profesím body od 1 do 99 podle toho, jak si které váží.

Výsledky z jara 2025 mluví jasně. Na špici trůní lékaři s 89 body, za nimi zdravotní sestry, vědci a učitelé. A na dně? Uklízečka s průměrem kolem 34 bodů, prodavačka se drží kolem 44. Níž už jsou v podstatě jen poslanci — jediná profese, kterou Češi dokázali ohodnotit hůř než paní, co po nich uklízí.

Sociologové k tomu dodávají zajímavý detail: podceňujeme hlavně pozice, které nevyžadují formální vzdělání, jsou špatně placené a často je vykonávají cizinci. Jinými slovy — nepohrdáme prací samotnou. Pohrdáme lidmi, o kterých si myslíme, že „nic nedokázali“.

Přitom jsme si docela nedávno vyzkoušeli, jak vypadá svět, když tihle lidé zůstanou doma. Během pandemie se z prodavaček, doručovatelů, řidičů MHD a uklízeček přes noc stali „lidé v první linii“. Personalisté tehdy hlásili, že prestiž těchto profesí skokově vzrostla — najednou jsme si všimli, že bez nich se společnost zastaví rychleji než bez lecjakého manažera.

Vydrželo nám to zhruba do chvíle, než jsme sundali roušky. V žebříčcích prestiže jsou uklízečky a prodavačky zpátky tam, kde byly vždycky. Čisté nádraží, otevřený krám a vynesené popelnice bereme jako samozřejmost. Člověka, který to zajišťuje, jako kulisu.

Jedna věc na té výhrůžce ovšem sedí: peníze. Pomocní pracovníci v úklidu měli v roce 2025 průměrnou mzdu kolem 27 tisíc korun hrubého, medián dokonce pod 27 tisíc — polovina z nich tedy bere ještě méně. Pro srovnání: celorepublikový medián mezd byl ve stejném roce přes 43 tisíc.

A teď pozor, absurdita na závěr: ani ředitelé úklidových firem nedosáhnou na průměrnou českou mzdu. Je to jediný obor, kde ani manažerská pozice negarantuje slušný výdělek. Problém tedy evidentně není v tom, že by se ti lidé „málo snažili“. Problém je, že jsme se jako společnost rozhodli, že tahle práce — kterou zároveň všichni potřebujeme — prostě nestojí za pořádné zaplacení.

Což je docela dobrý argument pro to, aby děti měly vzdělání a možnost volby. Jenže ten argument se dá říct i bez ponižování konkrétní paní, která stojí tři metry od vás.

Pedagogové a psychologové mají pro tuhle výchovnou metodu jasný termín: motivace strachem. Patří mezi vnější motivaci — dítě se neučí proto, že ho to zajímá, ale aby se vyhnulo trestu nebo ostudě. Krátkodobě to zabrat může. Dlouhodobě je to podle odborníků cesta k povrchnímu učení, a u úzkostnějších dětí strach proniká přímo do učení a výkon naopak ničí.

A hlavně: dítě si z té věty neodnese „vzdělání je cenné“. Odnese si „existují lidé, kterými se správně pohrdá“. To je celá lekce. Kbelík a hadr jako symbol životního selhání.

Přitom stačí, aby to dítě mělo trochu smůly — nemocného rodiče, špatný start, jednu krizi — a za dvacet let může stát s tím kbelíkem samo. Se vzpomínkou na to, že přesně tohle mu doma popisovali jako nejhorší možný osud.

Na celé scéně je ještě jeden člověk, na kterého se zapomíná. Ta paní. Uklízečka, prodavačka, kdokoliv, kdo zrovna posloužil jako výstražný příklad. Ona tam totiž stojí, má uši a slyší, jak se o ní mluví ve třetí osobě jako o špatném konci.

Zkuste si to představit obráceně. Přijdete ráno do práce, a kolem projde rodič s dítětem: „Vidíš toho pána u počítače? Celý den sedí, záda v háji, o víkendu mu píše šéf. Takhle dopadneš, když si nenajdeš pořádné řemeslo.“ Znělo by to absurdně. Jenže přesně takhle absurdně zní i original — jen jsme na něj zvyklí.

Vzdělání je skvělá věc. Rozšiřuje možnosti, dává svobodu volby, a ano — statisticky se vyplácí i finančně. To všechno se dá dítěti říct napřímo: „Uč se, abys mohl dělat, co tě bude bavit. Abys měl na výběr.“

Rozdíl je nenápadný, ale zásadní. Jedna verze motivuje směrem k něčemu. Druhá straší směrem od někoho — a mimochodem vychovává další generaci, která bude u pokladny nezdravit a na paní s mopem koukat skrz prsty.

Protože nakonec o slušnosti člověka neříká nic to, čím se živí. Říká o ní hodně to, jak mluví o lidech, kteří pro něj pracují. Klidně i s hadrem v ruce.