Článek
Romové, národ s bohatou, avšak nepsanou historií, čelí v Evropě hluboce zakořeněným předsudkům a problémům s integrací. Pro pochopení současné situace je nezbytné vrátit se do minulosti a prozkoumat jejich dlouhou cestu, která začala v Indii a vedla až do současných evropských komunit.
Původ a raná migrace
Původní domovinou Romů je Indie, přičemž romština je jazyk příbuzný hindštině, jíž se mluví především v severní Indii. Ačkoli byl indický původ dlouho jen domněnkou, konkrétní důkazy DNA z roku 2012 toto potvrzují. Historici se shodují, že Romové opouštěli Indii v opakovaných migračních vlnách. První migrační vlna se datuje do 5. století, pravděpodobně vyvolaná nájezdy dobyvatelů a ekonomickými důvody, jelikož tradiční romská řemesla ztrácela uplatnění.
Postupně se přesouvali do severní Indie, odkud byli v 8. století znovu vyhnáni kvůli válkám. Následně se přesunuli do Persie, Arménie a Byzantské říše. Ve 14. století dorazili do jihovýchodní a východní Evropy a v 15. století už byli ve většině západní Evropy. V průběhu 20. století se rozšířili na všechny osídlené kontinenty. Určení romské historie je komplikováno tím, že nemají vlastní psanou historii a záznamy o nich pocházejí pouze od okolních národů. Jejich kočovný způsob života ztěžoval přesné sčítání lidu. Dle kvalifikovaných odhadů žije v České republice přibližně 250 000 Romů a na Slovensku dvakrát tolik.
Životní styl a první setkání s Evropou
Hlavními činnostmi migrujících Romů byl obchod, řemesla, sběračství, zábava a práce, vždy se přizpůsobovali místním potřebám a nespecializovali se pouze na jednu věc. V Byzantské říši, kam byli někteří přesunuti i nedobrovolně (například 12 000 hudebníků darovaných perskému vládci, později zajatých Byzantinci), byli ve 12. století popisováni jako medvědáři, krotitelé hadů, věštci a prodavači magických předmětů.
První menší skupiny dorazily do Evropy ve 13. století. V řeckých dopisech byli označováni za čaroděje a církev je dokonce považovala za spojence ďábla. Na Krétě se o nich psalo jako o kočovném národě, který nezůstane na jednom místě déle než 30 dní. Ke konci středověku, v době silné křesťanské víry, byli cizinci automaticky považováni za nepřátele a Romové, kteří se nápadně oblékali, nosili šperky, tančili a věštili, byli okamžitě označeni za kacíře a pohany.
Romové v českých zemích a perzekuce
První zmínky o Romech na českém území pocházejí z počátku 15. století, kdy přicházeli z Uher přes Moravu. Zpočátku byli Romové víceméně přijímáni a některé šlechtické rody, například Kounicové na Moravě, je vyzývaly k usazení. Podmínkou však bylo vzdát se jejich jazyka, oblékání i kočovného způsobu života. Vztah společnosti k Romům se však postupem času měnil.
S rostoucími předsudky a obavami začaly být vydávány první protiromské zákony v 16. století. Morvské stavy rozhodly o jejich vypovězení a císař Ferdinand I. vydal protiromský dekret pro celé České království. Romové byli obviňováni ze špionáže, žhářství, krádeží a dalších zločinů. Na konci 17. století byli dokonce prohlášeni za psance, které bylo možné beztrestně zneškodnit. Represe vyvrcholily na přelomu 17. a 18. století, kdy vypovězeným Romům hrozily při opakovaném návratu nejhorší tresty.
Sirotčí děti byly dávány na výchovu do usedlých rodin, aby zapomněly na svůj původ. Výjimku tvořily některé šlechtické rody na Moravě, které Romy na svých panstvích tolerovaly, což vedlo ke vzniku prvních trvalých romských osad. V 18. století Marie Terezie a Josef II. nařizovali usazování Romů, zakazovali používání romštiny, tradičních oděvů a jmen, zaváděli povinnou školní docházku a přijetí katolické víry. I přes tvrdé zákony a vyhánění Romové z českých zemí nikdy zcela nezmizeli, jejich kultura se přizpůsobovala místním podmínkám. Často přežívali na okraji společnosti a byli spojováni s kriminalitou, což posilovalo předsudky.
20. století a tragédie perzekuce
Na konci 19. století se v Německu začala šířit teorie italského kriminologa Cesara Lombrosa o dědičné kriminalitě, která označila Romy za národ věnující se zločinu z generace na generaci. Tato myšlenka se rychle zakořenila. Ačkoliv Romové povinně narukovali do armády téměř ve všech zemích během první světové války, jejich postavení se tím nezlepšilo. V roce 1929 vznikl v Německu úřad pro řešení romské otázky, což bylo předzvěstí tragédie. Před vypuknutím druhé světové války byli Romové systematicky evidováni, zbaveni volebního práva, vyloučeni ze škol a soustřeďováni do get. Po vypuknutí druhé světové války pak následovaly deportace do koncentračních táborů.
Poválečné období a komunistický režim
Po druhé světové válce byla situace českých Romů tragická, přežilo jich jen několik stovek, většina byla bez domova, rodinných vazeb i majetku. V poválečných letech proto do českých zemí přicházeli Romové hlavně ze Slovenska. V 50. letech žili v chudobě a byli vnímáni jako sociálně zaostalá skupina. Komunistický režim je neuznával jako samostatné etnikum, ale považoval jejich způsob života za důsledek chudoby, který bude odstraněn začleněním do dělnické třídy.
V roce 1958 byl přijat zákon o trvalém usazení kočujících osob, který zakazoval kočovný způsob života pod hrozbou vězení. Romové byli rozptylováni do malých skupin po celé republice, což vedlo k jejich izolaci a rozbití tradičních komunitních vazeb. Jejich kultura byla označována za sociální nepřizpůsobivost a potlačována. V 70. a 80. letech Romům byly poskytovány materiální výhody jako byty a sociální dávky, ale zároveň docházelo ke ztrátě tradičních hodnot. V některých případech probíhaly i nucené sterilizace romských žen, což bylo oficiálně ukončeno až v 90. letech.
Ačkoliv se díky státním programům zlepšila jejich životní úroveň, jejich postavení ve společnosti zůstávalo na okraji. Většina z nich pracovala v málo kvalifikovaných profesích a byli první, koho zasáhly ekonomické krize a propouštění. Předsudky a diskriminace přetrvávaly.
Po pádu komunismu a současné výzvy
Po pádu komunismu se situace Romů ještě zhoršila; ztratili jistotu zaměstnání i sociálního zázemí. Nezaměstnanost Romů dosáhla až 90 %. Bytové programy z minulosti často vedly ke vzniku vyloučených lokalit. I když byli Romové v roce 1991 uznáni jako národnostní menšina a vznikly romské politické a kulturní organizace, jejich sociální postavení se dále zhoršovalo.
V 21. století se situace příliš nezměnila. Romská komunita je nejméně vzdělanou skupinou v České republice, až 70 % Romů má pouze základní vzdělání a pětina ho ani nedokončila, což zásadně omezuje jejich šance na trhu práce. Nezaměstnanost Romů se dlouhodobě pohybuje kolem 50 %. Nízká úroveň vzdělání, nezaměstnanost a chudoba se vzájemně posilují a vytvářejí bariéru, kterou je obtížné překonat.
Průzkumy ukazují, že většina Čechů by nechtěla mít Roma za souseda a až 80 % lidí by to vnímalo negativně. Znalost jejich příběhu je však důležitá pro pochopení hloubky tohoto problému a dlouhé historie jejich vyloučení. Zůstává otázkou, čím by se tento začarovaný kruh mohl prolomit a zda je to vůbec možné, obzvláště když jejich samotná kultura a zvyky jim v tom často brání.
Zdroje:
GABAL, Ivan a kol. Analýza sociálně vyloučených romských lokalit a absorpční kapacity subjektů působících v této oblasti. Praha: Úřad vlády ČR, 2006. ISBN 80-86734-28-1
KAPRÁLOVÁ, Jana. Romové v českých zemích: stručná historie od středověku po současnost. Praha: Multikulturní centrum Praha, 2004. ISBN 80-903512-0-1
Paměť národa. Rozhovory s pamětníky romského holokaustu a komunismu. [online]. Post Bellum, [cit. 2025-07-29]. Dostupné z: https://www.pametnaroda.cz
