Článek
Vědci tvrdí, že muži a ženy mají odlišné mozky. Já tvrdím, že mají odlišné vnímání času a prostoru. Pro mě je úterý večer, 20:45, posvátný čas. Hraje se Liga mistrů. Je to rituál. Pivo je vychlazené na sedm stupňů, brambůrky jsou v misce a já jsem v „zóně“. Pro moji ženu je to ale jen „úterý večer, kdy táta sedí na gauči a nic nedělá, takže si můžeme popovídat“.
Můj plán byl neprůstřelný. Děti jsem zahnal do postelí s pohádkou o hodinu dřív (trochu protestovaly, ale slíbil jsem jim čokoládu, takže to byla přijatelná korupce). Manželka si četla v ložnici nějakou severskou detektivku, kde se na prvních padesáti stranách jen popisuje sníh. Vše nasvědčovalo tomu, že budu mít klid. Byla to strategická chyba. Podcenil jsem protivníka.
První poločas proběhl hladce. Naše obrana držela, pivo taky. O přestávce jsem šel na toaletu a pro další lahváče. V kuchyni jsem potkal ženu. „Jak to jde?“ zeptala se. „Dobrý, nula nula, ale tlačíme,“ odpověděl jsem stručně. „Hm, to je fajn,“ řekla a usmála se. V tu chvíli jsem měl být ostražitý. Ten úsměv byl podezřelý. Byl to úsměv kobry, která vidí myš, ale ještě nemá hlad.
Druhý poločas. Hra se přiostřuje. 60. minuta, 70. minuta. Nervy pracují. Sedím na kraji gauče, hypnotizuji obrazovku. A pak to přišlo. V 82. minutě se otevřely dveře. Manželka vešla do obýváku. V ruce čaj, na sobě župan. „Můžu si k tobě přisednout?“ „Jasně,“ zamumlal jsem, aniž bych spustil oči z míče. „Ale teď je to napínavý.“
Sedla si. Ne vedle mě. Sedla si tak nějak… šikmo. Natočená ke mně. To je v řeči těla signál: Chci interakci. Snažil jsem se to ignorovat. Zvýšil jsem hlasitost o dva stupně. „Víš, já jsem dneska přemýšlela,“ začala. Tři tečky. To nejhorší možné zahájení. Přemýšlela. To nikdy nevěstí nic dobrého, zvlášť když náš útočník jde sám na bránu. „O čem?“ zeptal jsem se mechanicky, zatímco můj mozek řval: Přihraj! Přihraj tomu volnýmu na křídle!
„O nás. A o tom, co říkala Petra v práci. Víš, ten její Martin se k ní chová hrozně chladně. A já mám někdy pocit, že my dva spolu taky málo mluvíme.“
- minuta. Rohový kop. Vápno je plné lidí, strkají se tam, rozhodčí píská. Adrenalin mi stříká z uší. „Hm, to je blbý,“ řekl jsem. Univerzální odpověď. „Co je blbý? Že spolu nemluvíme, nebo ten Martin?“ „Ten Martin,“ střelil jsem od boku. „No vidíš! A přitom ona se tak snaží. Dneska mi brečela na rameni, že si koupila nové šaty a on si toho ani nevšiml. Petře, všiml by sis, kdybych si koupila nové šaty?“
Teď. Teď se to děje. Míč letí do vápna. Hlavička! Břevno! Dorážka! Vyskočil jsem z gauče jako péra z gauče. „Dělej! Dělej! Góóóól! Jo! Je tam!“ zařval jsem a máchal rukama nad hlavou.
Ticho. Mrazivé ticho vedle mě. Otočil jsem se. Manželka seděla, hrnek s čajem držela oběma rukama a dívala se na mě pohledem, který by dokázal srazit teplotu v místnosti na absolutní nulu. „Takže ty sis vůbec nevšiml, co jsem říkala,“ pronesla ledově. „Cože? Ale jo, Martin, šaty…“ koktal jsem, zatímco na obrazovce běžela opakovačka gólu, kterou jsem právě neviděl, protože jsem musel řešit diplomatický incident.
„Já ti tady vylívám srdce,“ zvýšila hlas, „snažím se navázat nějaký kontakt, sdílet pocity, a ty řveš na televizi kvůli bandě zpocených chlapů, co honí mičudu? Je ti přednější fotbal než já?“
To je ta chvíle. Past. Jakákoliv odpověď je špatná. Když řeknu „ne“, lžu, a ona to pozná, protože jsem právě předvedl opak. Když řeknu „ano“, spím dneska na gauči (což by nebylo tak zlé, kdyby tam neseděla ona). Když řeknu „promiň, ale je to finále“, jsem bezcitný hovado.
„Lásko,“ zkusil jsem nasadit tón vyjednavače FBI. „Já tě poslouchám. Ale pochop, je to 88. minuta. Zbývají dvě minuty do konce. Nemůžeme ty pocity probrat za pět minut? Až to skončí?“ „Za pět minut už to nebude ono! Ty emoce jsou teď! Ty jsi prostě pragmatik, tobě je to jedno. Tobě jde jen o výsledek!“
Ano! Přesně tak! Jde mi o výsledek! O to, jestli vyhrajeme 1:0 nebo jestli dostaneme vyrovnávací gól v nastavení! Proč je to tak těžké pochopit? Proč si ženy myslí, že když chlap sedí u televize, jeho mozek je v režimu stand-by a čeká na vstupní data o vztazích? Můj mozek jel na 100 % výkonu. Počítal trajektorie, nadával na rozhodčího a modlil se, aby to písknul. Do toho se nedá vkládat analýza Petřina manželství. To je jako byste chtěli po pilotovi při přistání, aby si vybral barvu kachliček do koupelny.
Konec zápasu. Rozhodčí pískl. Vyhráli jsme. Měl bych slavit. Měl bych si dát vítězné pivo. Místo toho sedím v tichu. Manželka odešla do ložnice a práskla dveřmi tak, že se zatřásly skleničky v kredenci. „Užij si ten fotbal!“ křikla na chodbě.
Takže výsledek večera? Můj tým vyhrál pohár. Já jsem prohrál večer. Sedím tu, koukám na pozápasové rozhovory (bez zvuku, abych neprovokoval) a přemýšlím, jestli existuje nějaký kurz pro ženy s názvem „Načasování je všechno“. Protože upřímně – kdyby mi řekla, že hoří barák, taky bych asi nejdřív počkal, až se ten míč dokutálí za brankovou čáru. A teprve pak bych šel hasit.
Jdu do garáže. Tam mám rádio. A hlavně – nikdo se mě tam nebude ptát na pocity, když budu brousit starou sekyru. Sekyře je to totiž jedno.
