Článek
Bena jsme si přivezli, když naše dcera chodila do sedmé třídy. Měla slíbeného psa za vysvědčení, ale už po několika měsících bylo jasné, že nejvíc přiroste k srdci manželovi. Pavel s ním chodil na dlouhé procházky, brával ho na chalupu a tvrdil, že tak chytrého psa jsme snad ani nemohli vybrat náhodou.
Dcera se mezitím odstěhovala a Ben zestárl. Poslední měsíce špatně vstává, ven chodíme jen kousek před dům. Má léky a pravidelně jezdíme na kontroly. Některé dny ještě přijde do kuchyně, když otevírám lednici. Jindy mu nesu misku k pelíšku a čekám, jestli se vůbec napije. Nikdy ráno nevím, který z těch dnů nás čeká.
Pavel vidí hlavně dobré chvíle
Před dvěma týdny s námi veterinář mluvil déle než obvykle. Ptala jsem se, co ještě můžeme udělat. Vysvětloval nám možnosti a také to, že bychom měli přemýšlet, zda Benovi stále dokážeme zajistit přijatelný život. Pavel se okamžitě zmínil, že ještě v sobotu na zahradě nosil míček. Byla to pravda. Donesl ho jednou a potom si lehl.
Cestou domů jsme skoro nemluvili. Večer Pavel seděl u Bena na zemi a hladil ho. Když pes zvedl hlavu, zavolal na mě, ať se přijdu podívat, jak je spokojený. Připadala jsem si hrozně, protože mě napadlo, že u něj muž nebyl ve tři ráno, když jsem mu pomáhala vstát a potom vytírala chodbu. Věděla jsem, že ho miluje. Jen jsem začínala mít vztek.
Stydím se za vlastní únavu
V noci vstávám většinou já. Pavel má lehké spaní, ale jakmile usne, Benovo přešlapování obvykle neslyší. Nejdřív jsem ho nebudila, protože ráno řídí do práce. Postupně si na to zvykl a já také. Jenže už několik týdnů jsem pořád unavená. V práci dělám chyby, doma snadno vyjedu kvůli maličkostem a večer se bojím jít spát.
Nedávno jsem se přistihla, že si představuji celou noc bez přerušení. Okamžitě mi bylo ze sebe špatně. Ben ležel vedle pohovky a já myslela na to, jaká by byla úleva nemuset vstávat. Od té chvíle pochybuji o každé své úvaze. Chci mu pomoct, nebo už jen nechci být vyčerpaná? Bojím se, že ty dvě věci nedokážu oddělit.
Když jsem to řekla Pavlovi, odpověděl, že si nemám nic vyčítat. Potěšilo mě to. Jenže vzápětí dodal: „Ty jsi s ním víc. Jestli myslíš, že už je čas, tak tam zavolej.“ Zůstala jsem na něj koukat. On to zřejmě bral jako důvěru v můj úsudek. Já slyšela, že rozhodnutí, kterého se oba bojíme, nechává na mně.
Nechci to rozhodnout sama
Pohádali jsme se. Vyčetla jsem mu, že chce být ten, který Bena hladí a dává mu pamlsky, zatímco já mám zařídit jeho konec. Pavel se urazil. Připomněl mi, že s ním jezdí na všechna vyšetření a každý večer ho vynáší ze schodů. Měl pravdu. V té hádce jsem z něj udělala člověka, kterým nebyl. Jen mi to jeho předchozí věta neulehčila.
Druhý den jsem mu řekla, že od něj nepotřebuji souhlas se svým rozhodnutím. Potřebuji, abychom se znovu ptali veterináře oba, oba popsali, co doma vidíme, a oba se pak pokusili domluvit. Pavel dlouho mlčel. Nakonec přiznal, že kdykoliv Ben přijde k jeho křeslu, připadá mu nemožné říct, že už další den nepřijde.
Na kontrolu pojedeme v pátek společně. Tentokrát si píšu i to, jak Ben zvládá noc a jak často mu musíme pomáhat. Včera mě Pavel poprvé poslal spát a zůstal s ním dole. Ráno jsem ho našla na pohovce, psa měl u nohou. Řekl, že Ben skoro nespal. Chtěla jsem odpovědět, že mu to přece říkám celé týdny. Pak jsem si sedla vedle něj. Byla jsem ráda, že tam nemusím být sama.
