Článek
Mámě je osmasedmdesát, táta zemřel před devíti lety. Po jeho smrti jsme si volaly každý večer. Vozila jsem jí nákupy, pomáhala s většími věcmi a na dovolenou ji brala s námi. Když se před dvěma lety seznámila s Josefem, měla jsem radost. Je vdovec, o rok starší než ona, poznali se na výletě s klubem seniorů.
Josefa mám ráda. Nedělá ze sebe žádného velkého zachránce, umí mámu rozesmát a pamatuje si, co má ráda k jídlu. Občas jsem je někam odvezla a pak o nich doma vyprávěla, jak jim to sluší. Když ale máma minulou neděli řekla, že se chtějí vzít, místo gratulace jsem se zeptala: „A není to zbytečné?“
Začala jsem řešit jejich věk
Máma se zarazila. Potom řekla, že jim přijde hezké být manželé. Já začala mluvit o stěhování, zdraví a o tom, jak spolu ještě nikdy nebydleli. Každý má svůj byt a svoje zvyky. Josef si třeba pouští televizi do noci, máma usíná v deset. „A kdo se o něj bude starat, kdyby onemocněl?“ zeptala jsem se. Máma odpověděla, že ji také nikdo nezaručí zdravou. Když měla loni chřipku, Josef jí chodil vařit. Já jí tehdy mohla jen telefonovat.
Manžel mi cestou domů řekl, že jsem mluvila, jako by si máma přivedla domů nějakého podvodníka. To si o Josefovi nemyslím. Jen mě překvapilo, jak velkou změnu plánují. Chtějí žít u něj, protože má v domě výtah, a mámin byt zatím nechat. Já si představila její prázdnou kuchyň. Tátův hrnek má pořád na stejné poličce.
Slyšela jsem se, jak mluvím o tátovi
Zavolala jsem jí druhý den a zeptala se, jestli si nechá naše příjmení. „Ještě nevím. Možná si vezmu Josefovo,“ odpověděla. To mě zasáhlo víc, než jsem čekala. „Tátovi by to asi bylo líto,“ řekla jsem. Máma chvíli mlčela. Potom se zeptala, jak to můžu vědět. Nemohla jsem. Když se jí stýskalo, vždycky jsem ji přece přesvědčovala, že táta by si přál, aby nebyla sama.
Připomněla jsem jí fotky, jeho věci a naše Vánoce u jejich stolu. Řekla, že nic z toho nechce vyhodit. Jen také nechce pořád bydlet sama. „Měla jsem pocit, že Josefa máš ráda,“ dodala. Mám. Jen jsem zjistila, že mi jejich vztah vyhovoval víc, dokud máma v neděli večer zavolala hlavně mně.
O svatbě už věděli jiní
Josefova dcera o svatbě věděla o týden dřív. Pomáhala jim zjistit volné termíny na radnici. Vyčetla jsem mámě, že se mnou nic neprobrala. „Chtěla jsem ti to říct osobně,“ odpověděla. Pak dodala, že se trochu bála mé reakce. Ohradila jsem se. Vždyť právě já ji celé roky podporovala! Jenže po tom, co jsem jí od neděle říkala, se její obavě těžko divit.
Včera mi poslala fotografii šatů. Světle modré, s rukávem, úplně obyčejné. Zeptala se, jestli by jí slušely. Začala jsem psát, že by se možná hodilo něco méně slavnostního. Pak jsem zprávu smazala. Na fotografii se máma usmívala a Josef jí v zrcadle přidržoval kabelku. Napsala jsem, že jí sluší. Myslela jsem to vážně. Jen když mi večer nezavolala, přistihla jsem se, že se dívám na hodiny a přemýšlím, jestli už mi nebude mít co vyprávět.
