Článek
Karel byl typický „sběrač možností“. Kde jiní viděli rezavou trubku, on viděl budoucí garnýž. Kde já viděla hromadu starých časopisů, on viděl archiv vědomostí. Jeho dílna byla jeho královstvím, posvátným územím, kam jsem směla vstoupit jen s hrnkem kávy a obdivem v očích. Dokud žil, ty hromady věcí měly smysl – ožívaly pod jeho rukama. Ale teď? Teď to byly jen mrtvé předměty, na které sedal prach.
Celý ten rok jsem kolem dílny chodila po špičkách. Zavřené dveře fungovaly jako hráz proti smutku. Jenže život jde dál a já se v tom domě začala cítit jako kurátor v muzeu vlastního života. Potřebovala jsem prostor. Potřebovala jsem vzduch. Chtěla jsem si z té místnosti udělat zimní zahradu, místo pro sebe, kde nebudu zakopávat o minulost.
Objednala jsem kontejner. Bylo to impulzivní, ale osvobozující rozhodnutí.
Když v sobotu ráno přijel syn Jakub pomoct se zahradou a uviděl mě, jak v pracovních rukavicích vynáším staré elektromotory a krabice plné zrezivělých šroubů, ztuhl. „Mami? Co to děláš?“ zeptal se, a v jeho hlase nebyl jen údiv, ale i náběh na paniku. „Uklízím, Kubo. Táta už to potřebovat nebude a já se tu nemůžu hnout,“ odpověděla jsem věcně, možná až příliš tvrdě, abych zamaskovala vlastní nejistotu.
Jakub přiskočil ke kontejneru a začal z něj vytahovat věci zpátky. V rukou svíral starý, olejem nasáklý hoblík, jako by to byla svátost. „To nemůžeš vyhodit! S tímhle mě táta učil dělat lodičky. A tohle… tohle rádio chtěl opravit!“ křičel skoro hystericky. Do toho přijela dcera Lenka. Scéna, která následovala, mi vhání slzy do očí ještě teď. Stáli tam oba, dospělí lidé, a bránili hromadu „krámů“ vlastními těly. „Ty ho chceš vymazat!“ vyčetla mi Lenka s pláčem. „Je to rok, mami. Rok! A ty už se zbavuješ všeho, čeho se dotknul. To pro tebe nic neznamenal?“
Ta věta mě zasáhla přímo do srdce. Stála jsem tam, v ruce pytel na odpadky, a cítila se jako zrádce. „Znamenal pro mě všechno,“ řekla jsem tiše, hlas se mi lámal. „Ale já tady musím žít, Leni. Já žiju. Ty věci ne.“
Byl to střet dvou světů, dvou způsobů truchlení. Děti jezdily na návštěvu jednou za čtrnáct dní. Pro ně byla tátova dílna místem nostalgie, zakonzervovanou vzpomínkou na dětství a pocit bezpečí. Když odjeli, vrátili se do svých čistých, moderních bytů. Ale já? Já v tom „muzeu“ vstávala i usínala. Každý ten předmět na mě křičel, že Karel už není. Každý nedokončený projekt byl výčitkou.
Uvědomila jsem si, že zatímco já se snažím bolest zmenšit tím, že odstraním její spouštěče, oni se jí drží zuby nehty, protože mají pocit, že s těmi věcmi by odešel i táta. Pro ně byl ten rezavý šrot hmatatelným důkazem jeho existence.
Nechali jsme toho. Kontejner odjel poloprázdný.
Večer jsem seděla v té dílně, na Karlově staré židli. Vzala jsem do ruky ten hoblík. Voněl dřevem a starým olejem. Voněl jako on. Pochopila jsem, že nemůžu být tak radikální. Nemůžu jim vzít jejich tátu jen proto, že já potřebuji prostor. Ale zároveň nemůžu obětovat zbytek svého života péči o vrakoviště.
Nakonec jsme našli kompromis, i když to bolelo. Děti si vzaly to, co pro ně mělo citovou hodnotu – Jakub hoblík a nářadí, Lenka stará rádia. Zbytek, ty skutečné zbytečnosti, jsme začali vyklízet společně, pomalu, krabici po krabici. U každé věci jsme se zastavili, řekli si, k čemu sloužila, a pak ji nechali jít.
Nebyl to jen úklid garáže. Byla to terapie. Pochopila jsem, že vyhodit starý svěrák neznamená zapomenout na muže, který u něj stál. Vzpomínky totiž nejsou ve věcech. Jsou v nás. A abychom je mohli nést dál, nesmíme se nechat zavalit harampádím, které nám brání se nadechnout pro další dny.
