Článek
Linda byla vždycky ta „neviditelná“. Zatímco já jsem cestovala, budovala kariéru a žila trochu divoce, ona se brzy vdala, měla dvě děti a zapadla do stereotypu, který ji vnitřně užíral. Často si stěžovala, že její život je jen kolotoč nákupů a vaření, že ji nikdo neposlouchá, že nikoho nezajímá. Když mi diagnostikovali karcinom prsu, zhroutil se mi svět. Lindě však, a říká se mi to těžko, jako by se v očích rozsvítilo podivné světlo. Okamžitě převzala otěže. Vozila mě na chemoterapie, vařila vývary, držela mi hlavu, když mi bylo zle. Byla jsem jí neskutečně vděčná. „Bez tebe bych to nedala,“ opakovala jsem jí se slzami v očích. A ona jen skromně klopila zrak, zatímco na sociálních sítích sdílela fotky mých léků s popisky o „našem společném boji“ a sbírala stovky srdíček a komentářů o tom, jaká je světice.
Problém nastal ve chvíli, kdy se karta obrátila. Léčba zabrala. Výsledky byly čisté. Cítila jsem euforii, chtěla jsem pálit šátky a plánovat dovolenou. Čekala jsem, že Linda bouchne šampaňské. Místo toho se při té zprávě podivně stáhla. „Nejásej předčasně, Terezko,“ řekla mi chladně, když jsem jí volala výsledky z onkologie. „Víš, jak často se to vrací. Paní od nás z ulice byla taky čistá a do roka… no, víš.“ Zarazilo mě to. Místo naděje mi znovu podsouvala strach.
Minulý víkend to vygradovalo. Uspořádala jsem malou večeři pro rodinu – oslavu „návratu do života“. Koupila jsem si nové šaty, nechala jsem si upravit ten krátký „ježek“ na hlavě a cítila se poprvé po roce krásná. Linda dorazila s výrazem trpitelky. Zatímco ostatní připíjeli na zdraví, ona si vzala slovo. „Je to zázrak, že tu Terezka je,“ začala a hlas se jí třásl. „Jen já vím, kolik nocí jsem probrečela strachy. Kolikrát jsem si myslela, že je konec. Pamatuji si, jak zvracela krev, jak byla bezvládná… Je to břemeno, které si ponesu navždy.“ V místnosti se rozhostilo ticho. Vzduch ztěžkl. Můj úsměv zamrzl. Během minuty strhla pozornost na sebe a z mé oslavy života udělala tryznu za své vlastní „oběti“. Vytáhla na světlo ty nejintimnější, nejbolestivější detaily mé nemoci, za které jsem se styděla a na které jsem chtěla zapomenout.
Když jsem ji pak v kuchyni konfrontovala, rozplakala se. Ale nebyly to slzy lítosti. Byly to slzy ublíženosti. „Jsi nevděčná,“ křičela na mě šeptem. „Já jsem ti obětovala rok života! A ty teď děláš, jako by se nic nestalo? Jako bys mě už nepotřebovala?“ „Ale to je přece cíl, Lindo!“ oponovala jsem. „Být zdravá a nepotřebovat péči!“ „Ty to nechápeš,“ odsekla a odešla.
Dívala jsem se za ní a najednou mi to došlo v celé té nahé brutalitě. Ona mi nezávidí nemoc jako takovou – nezávidí mi bolest ani strach. Závidí mi tu pozornost. Závidí mi, že můj život měl „drama“, váhu a hloubku, zatímco ten její jí připadal prázdný. Moje rakovina jí dala identitu „hrdinské sestry“. Bez mé nemoci je zase jen Linda, žena v domácnosti, kterou nikdo nepoplácává po zádech. Je to forma Münchhausenova syndromu v zastoupení, nebo jen zoufalé volání o pozornost? Nevím. Vím jen, že mě to bolí víc než jizva na hrudníku. Musím se od ní distancovat. Je to kruté, odstřihnout člověka, který mi držel ruku při kapačkách. Ale cítím, že pokud zůstanu v její blízkosti, bude mě neustále stahovat zpátky do role pacienta, protože jen tak může být ona tou důležitou. A já už nechci být pacient. Chci být sestra, kamarádka, žena. Ale bojím se, že Linda o zdravou Terezu nestojí.
