Článek
Vždycky jsem si Tomášovu budoucnost malovala v jasných barvách. Viděla jsem svatbu v kostele na náměstí, usměvavou snachu, která se mnou bude probírat recepty, a především vnoučata. Hlučná, upatlaná vnoučata běhající po naší zahradě, která zdědí manželovy oči a můj nos. Byla to jistota, se kterou jsem počítala jako s východem slunce. Když z auta vystoupil Tomáš a vedle něj vysoký, pohledný muž, cítila jsem zvláštní směsici pýchy a bolesti. David – tak se jmenoval – byl slušný, vzdělaný, přinesl mi krásnou kytici a manželovi lahev archivního vína. Byl by to dokonalý zeť. Kdyby to nebyl muž.
Oběd probíhal v křečovité zdvořilosti. David chválil mou svíčkovou, manžel se ptal na politiku. Všechno vypadalo normálně, ale ve vzduchu viselo napětí. Pokaždé, když se David dotkl Tomášovy ruky nebo se na sebe významně usmáli, musela jsem odvrátit zrak. Nebyl to odpor, nebyl to hnus. Byl to hluboký, iracionální smutek. Viděla jsem v tom gestu definitivní tečku za svými sny. Viděla jsem prázdnou dětskou postýlku na půdě, kterou už nikdo nesnese dolů. Cítila jsem se podvedená přírodou.
Kritický moment nastal odpoledne, když jsme seděli na terase u kávy. U plotu se zastavila paní Nováková, největší drbna z ulice, která se právě vracela z procházky s kočárkem, v němž vezla svého vnuka. „Dobrý den, Maruško! Vidím, že máš návštěvu! A Tomášek je doma, to je radost!“ volala už z dálky a bez pozvání zamířila k brance. Ztuhla jsem. Srdce mi bušilo až v krku. Tomáš se začal zvedat, aby ji pozdravil a představil Davida. V jeho očích jsem viděla klid a sebevědomí. On se nestyděl. Já ano. Představa, jak Nováková zítra v konzumu vykládá, že „mladej od Dvořáků je na kluky“, mě paralyzovala strachy. Na malém městě se neodpouští jinakost. Rychle jsem vstala a zastoupila jí cestu. „Ano, Vlastičko, Tomáš se stavil. A přivezl s sebou kolegu z práce, mají nějaký projekt, tak jen na otočku,“ vychrlila jsem ze sebe nepřirozeně vysokým hlasem. Nováková nakoukla přes mé rameno, změřila si Davida zvědavým pohledem, kývla a odešla.
Vrátila jsem se ke stolu. Ticho, které tam panovalo, by se dalo krájet. David se díval do svého šálku, Tomáš se díval na mě. V jeho očích nebyl vztek. Bylo tam zklamání. Takové to tiché, dospělé zklamání, které bolí víc než křik. „Kolega z práce, mami?“ zeptal se tiše. „Nechtěla jsem… víš, jaká je,“ koktala jsem, tváře v jednom ohni. „Nechtěla jsem, aby vás propírala celá vesnice.“ „Nebo jsi nechtěla, aby propírala tebe?“ odpověděl a v té větě byla veškerá pravda, kterou jsem si odmítala přiznat.
Odjeli dříve, než plánovali. Rozloučení bylo chladné. Teď sedím v prázdném obýváku a dívám se na fotky Tomáše, když byl malý. Uvědomuji si, že moje „tolerance“ je jen pozlátko. Selhala jsem. Ne proto, že bych syna nemilovala, ale proto, že jsem svou pověst a své nenaplněné sny nadřadila nad jeho štěstí. Bojuji s tím. Bojuji s pocitem, že naše rodová linie končí slepou uličkou. Žárlím na sousedky, které vozí kočárky, a připadám si méněcenná. Vím, že to není Tomášova chyba. Je to můj problém, moje očekávání, která on nemá povinnost naplnit. David je hodný člověk. Syn je s ním šťastný. To by mi mělo stačit. Budu se muset naučit žít s tím, že můj život nebude vypadat jako z reklamy na tradiční rodinu. A hlavně se budu muset naučit sebrat odvahu a příště říct: „To je David, partner mého syna.“ Protože pokud to neudělám, ztratím Tomáše úplně. A samota bez syna by byla mnohem horší než všechny drby světa.
