Článek
Martin je úžasný chlap. Pozorný, sečtělý, s laskavýma očima, které mají ve zvyku se při smíchu mhouřit. Když mě po roce chození požádal, abych se k němu nastěhovala, neváhala jsem. Jeho dům na okraji města je architektonický skvost. Čisté linie, francouzská okna, zahrada jako z katalogu. Věděla jsem, že ho stavěl se svou ženou Alenou, která před čtyřmi lety podlehla nemoci. Věděla jsem, že to byl jejich společný sen. Ale naivně jsem věřila, že čtyři roky jsou dost dlouhá doba na to, aby se z „jejího“ domu stal „náš“.
První týdny jsem se cítila jako na luxusní dovolené v Airbnb. Všechno bylo perfektně sladěné. Ručníky ladily s kachličkami, obrazy korespondovaly s barvou pohovky. Alena měla vytříbený vkus, to jsem musela uznat. Byla designérka a dům byl jejím mistrovským dílem. Jenže postupem času se ten obdiv změnil v tíseň. Když jsem chtěla koupit nový kávovar, Martin zaváhal. „Ten starý funguje dobře, Alena ho vybírala měsíce, je to italská kvalita.“ Když jsem přinesla domů barevné polštáře, abych rozbila tu sterilní béžovou harmonii, našla jsem je druhý den ve skříni. „Nějak mi to rušilo klid,“ omluvil se Martin s úsměvem. Nebyl zlý. Nikdy mi neřekl „to nesmíš“. Ale jeho pasivní odpor, ten tichý smutek v očích, kdykoliv se něco změnilo, byl mnohem horší než hádka. Chovala jsem se v kuchyni tiše, abych nepoškrábala „její“ desku, a bála se přesadit kytku v „její“ zahradě.
Rozhodla jsem se to zlomit. Chtěla jsem si vytvořit aspoň jeden koutek, který bude můj. Který bude náš. Pracovna. Místnost, kterou Martin téměř nepoužíval a která sloužila spíše jako skladiště designových knih. „Martine, co kdybychom vymalovali pracovnu? Chtěla bych tam dát svůj psací stůl a vymalovat na šalvějově zelenou. Ta bílá je tam taková… studená,“ navrhla jsem jednoho večera u vína. Podíval se na mě a chvíli mlčel. Pak přikývl. „Dobře, Kláro. Pokud ti to udělá radost.“ Cítila jsem vítězství. Nakoupila jsem barvy, válečky a o víkendu, když byl Martin na golfu, jsem se pustila do práce. Chtěla jsem ho překvapit.
Když se vrátil, barva ještě schla. Zelená byla nádherná, uklidňující, živá. Místnost najednou dýchala novou energií. Martin stál ve dveřích a mlčel. Čekala jsem pochvalu, úsměv, objetí. Místo toho jsem viděla, jak mu ztuhly rysy. Jeho pohled těkal po stěnách, jako by hledal únikovou cestu. „Ta barva…“ hlesl. „Je úplně jiná, než jak to zamýšlela.“ „Kdo?“ zeptala jsem se, ačkoliv jsem znala odpověď. „Alena. Říkala, že tahle místnost musí zůstat bílá, kvůli světlu. Že barva by zabila ten prostor.“ „Ale Alena tu není, Martine. Jsem tu já,“ řekla jsem jemně, ale pevně. Martin se na mě podíval a v jeho očích nebyly slzy, ale prázdnota. „Já vím. Ale teď… teď mám pocit, jako bys přemalovala kus jí samotné. Promiň, nemůžu tam být.“ Otočil se a odešel na zahradu. Seděl tam do tmy, díval se na růže, které sázela ona, a já zůstala stát v nově vymalované pracovně, která najednou nepůsobila jako vítězství, ale jako místo činu.
Té noci jsem spala v pokoji pro hosty. Ne z uraženosti, ale z respektu k jeho bolesti, kterou jsem nechtěně obnažila. Došlo mi to. Ten dům není bydlení. Je to mauzoleum. Je to svatyně, ve které Martin udržuje iluzi, že je stále s ní. Každá změna, každá nová věc je pro něj jako škrábanec na její památce. Necítím k Aleně nenávist. Je mi jí líto, že odešla tak mladá. Ale ještě víc je mi líto sebe. Miluji muže, který je fyzicky se mnou, ale duší bydlí v minulosti.
Ráno jsme si uvařili kávu (v tom italském kávovaru) a dlouho mlčeli. „Mám tě rád, Kláro,“ řekl nakonec. „Ale nevím, jestli umím žít jinak než ve vzpomínkách.“ Zatím jsem neodešla. Ale vím, že v tomto domě zestárnout nemůžu. Buď se Martin odhodlá opustit tyto zdi, které jsou nasáklé minulostí, a začneme znovu někde jinde, na neutrální půdě, nebo se budu muset odstěhovat já. Protože v milostném trojúhelníku, kde jedna strana je dokonalý duch s bezchybným vkusem, živá žena nikdy nemůže vyhrát.
