Článek
Nikdy jsem nebyla ten typ, co loví mladé muže. Jakuba jsem potkala v práci. Byl nový, ambiciózní, s očima, které se smály, i když mluvil o vážných věcech. Náš vztah nezačal jako flirt, ale jako intelektuální souznění. Když mě poprvé políbil, neřešila jsem čísla. Cítila jsem se jako dvacetiletá holka. První měsíce byly jako sen. Jakub neviděl vrásky, viděl mě. Moji zkušenost, můj nadhled, můj smysl pro humor. „Jsi krásná, Simono,“ šeptal mi do vlasů a já mu věřila.
Vystřízlivění přicházelo plíživě. Začalo to drobnostmi. Když jsme šli po ulici a já si všimla, jak se ohlédl za dívkou v letních šatech. Nebylo to chtivé, bylo to přirozené. Ta dívka měla pleť napnutou jako broskev, bez make-upu, bez snahy. Já vedle ní působila upraveně, elegantně, ale… unaveně. Můj domov se změnil v bojiště. Koupelna se zaplnila drahými krémy, séry s kyselinou hyaluronovou a speciálními korektory. Začala jsem se vyhýbat ostrému slunci a neúprosným zářivkám v restauracích. Milování při rozsvíceném světle? Nepřicházelo v úvahu. Zatímco Jakub spal klidným spánkem člověka, který má celý život před sebou, já jsem v koupelně zoufale zkoumala povadlou kůži na krku a hřbety rukou, které nelžou. Můj strach nebyl o tom, že mě podvede. Byl o tom, že pro něj přestanu být fyzicky přitažlivá, ať se budu snažit sebevíc.
Zlom nastal minulý víkend na oslavě narozenin jeho kamaráda. Dlouho jsem se vymlouvala, že tam nepatřím, ale Jakub naléhal. „Chci tě tam mít, patříš ke mně.“ Vešla jsem do baru plného lidí, kterým bylo sotva třicet. Hrála tam hudba, která mi rvala uši, a vzduch byl prosycen energií, která mi byla cizí. Všichni byli milí. Až moc milí. Oslovovali mě „paní Simono“ a v jejich očích jsem viděla tu zdvořilou úctu, kterou prokazujete matkám svých přátel. Pak si ke mně přisedla Kristýna, Jakubova kolegyně. Byla milá, vtipná a chytrá. Mluvila o cestování, o tom, jak přespávají na plážích. Dívala jsem se na její hladkou tvář, na to, jak se směje celým tělem, bez obav, že se jí udělají vějířky kolem očí. V tu chvíli jsem viděla Jakuba, jak k nám přichází s drinky. Podíval se na Kristýnu a zasmál se nějakému jejich internímu vtipu. Byli ze stejného těsta. Mluvili stejným jazykem, měli stejný časový horizont. Já tam seděla ve svých perfektních pouzdrových šatech, se svou drahou kabelkou a dokonalým účesem, a připadala jsem si jako exponát v muzeu. Sevřel se mi žaludek. Ne žárlivostí na tu dívku, ale lítostí nad sebou samou. Uvědomila jsem si, že se snažím zastavit řeku rukama. Že mu kradu jeho mládí tím, že ho nutím žít v mém usazeném světě, a on mi nevědomky krade můj klid, protože mě nutí závodit v disciplíně, kterou nemůžu vyhrát.
Cestou domů v taxi mě Jakub držel za ruku. „Byla jsi skvělá,“ řekl a políbil mě na hřbet té ruky, kterou jsem se snažila schovat. Miluji ho. Miluji ho tak moc, že mě fyzicky bolí představa, že o něj přijdu. Ale ta bolest z toho, že zůstanu a budu denně sledovat, jak stárnu vedle jeho neměnného mládí, je možná horší. Vím, že to skončí. Musí. Ne proto, že by on chtěl odejít – on je loajální a hodný. Ale proto, že já už nemám sílu předstírat, že je všechno v pořádku. Že mě neděsí každé ráno a každé další narozeniny. Je to kruté, ale láska někdy nestačí, když proti ní stojí biologie. Zatím nemám odvahu to ukončit. Ještě chvíli si budu hýčkat tu sladkou lež. Ale v hloubi duše vím, že největším důkazem lásky, který mu můžu dát, bude to, že ho pustím, aby mohl zestárnout s někým, s kým ten čas bude plynout stejně rychle.
