Článek
Vždy jsem si zakládala na své nezávislosti a intelektu. Můj manžel, lékař, už je deset let po smrti, a já jsem si zvykla žít sama, obklopena knihami a hudbou. Když jsem doma upadla a zlomila si krček, věděla jsem přesně, co se děje. Anatomii znám, důsledky také. Převoz do nemocnice byl šokem. Ne kvůli bolesti, tu jsem zvládala. Šokem byla ztráta identity. V momentě, kdy si obléknete erární košili, přestanete být paní docentkou a stanete se „pacientkou na trojce“. Sestřičky jsou hodné, to ano. Ale ten jazyk! „Tak jakpak jsme se vyspinkali?“ „Spapáme polévku, babičko?“ To plurál hospitalis – to sdílené množné číslo, které vás zbavuje autonomie – mě dráždilo jako špatně naladěné housle. Nejsem vaše babička. Jsem Helena. A tu polévku sním já, ne my.
Krize přišla třetí den po operaci. Na vizitu přišel mladý, ambiciózní lékař. Byl hezký, upravený a z jeho chování čišela ta specifická arogance mládí, která ještě nepoznala vlastní smrtelnost. Postavil se k mé posteli, aniž by se mi podíval do očí – díval se do tabletu. „Tak, babičko,“ začal bodře a mně při tom oslovení cuklo v koutku, „máme tam tu krevní sraženinu. To je takový bubák v trubkách. Představte si to jako ucpané potrubí v kuchyni. Musíme teď brát léky na ředění krve, aby se to rozpustilo a vodička zase tekla, jak má. Rozumíme si?“ Mluvil na mě pomalu, hlasitě a s přehnanou artikulací, jako bych byla pětileté dítě nebo cizinka, která neumí česky. Viděla jsem, jak se snaží být „lidský“, jak se snaží složitou medicínu přeložit do jazyka, kterému by podle jeho úsudku měla stará žena rozumět.
Cítila jsem, jak se mi do tváří hrne horkost. Nebyla to horečka. Byl to stud. Stud za něj. Věděla jsem, že to nemyslí zle. Chtěl být laskavý. Ale jeho laskavost byla ponižující. Předpokládal, že stáří automaticky znamená demenci nebo neschopnost chápat kauzální souvislosti. V tu chvíli se ve mně probudila ta přísná pedagožka, která čtyřicet let stála za katedrou. Posadila jsem se na lůžku, jak mi to jen bolest dovolila, narovnala si brýle a podívala se mu přímo do očí. „Pane doktore,“ řekla jsem pevným, klidným hlasem, který kontrastoval s mým zuboženým vzhledem. „Oceňuji vaši snahu o popularizaci medicíny, ale ujišťuji vás, že netrpím kognitivním deficitem. Vím, co je trombóza, chápu princip antikoagulancií i riziko embolie. Nejsem hloupá. Můžete na mě mluvit i složitě. A prosím, vynechte ty metafory s kuchyňským potrubím.“
V pokoji se rozhostilo ticho. Sestřička v rohu přestala stlát vedlejší postel. Mladý lékař zčervenal. Viděla jsem, jak v jeho mozku probíhá rychlá rekalibrace. Najednou přede mnou nestál suverén, ale zaskočený kluk, který dostal lekci. „Omlouvám se, paní… paní Heleno,“ vykoktal a podíval se do karty. „Já jsem jen… chtěl jsem být srozumitelný.“ „Srozumitelnost neznamená infantilizaci,“ odpověděla jsem už mírněji. „Stáří není diagnóza hlouposti. Je to jen opotřebování materiálu.“
Od té chvíle se náš vztah změnil. Začal se mnou mluvit jako s partnerem. Vysvětlil mi rizika, možnosti rehabilitace, mluvili jsme o prognózách. Když odcházel, cítila jsem úlevu, ale i smutek. Bylo to malé vítězství, ale stálo mě spoustu sil. Uvědomila jsem si, jak křehká je lidská důstojnost. Stačí pár dní v nemoci, pár šedivých vlasů, a svět vás začne odepisovat. Musíte bojovat nejen s nemocí, ale i s předsudky, které vás chtějí zavřít do škatulky „bezmocné stáří“. Nejsem na toho lékaře naštvaná. Je produktem doby, která uctívá mládí a rychlost. Ale jsem ráda, že jsem se ozvala. Protože dokud mi funguje hlava, odmítám být jen tělem, kterému se musí „vyčistit trubky“. Jsem člověk s historií, s vědomostmi a s právem na respekt. A to je lék, který potřebuji stejně nutně jako ty prášky na ředění krve.
