Článek
Tomášův byt byl pro mě oázou. Vkusně zařízený, čistý, vonící pánským parfémem a kávou. Brala jsem to jako důkaz jeho vyzrálosti. Až později mi začaly docházet drobné detaily. Vždy plná lednice domácích zavařenin, vyžehlené košile, které se zázračně objevovaly ve skříni, a jeho časté telefonáty začínající slovy: „Ano, mami, jedl jsem.“ Jeho matku, paní Danu, jsem potkala dvakrát. Byla to energická, dominantní žena, která se na mě dívala s takovým tím hodnotícím rentgenovým pohledem. „Hlavně se o Tomáška dobře starej,“ řekla mi tehdy polohlasem a já to brala jako neškodné mateřské klišé.
Tu neděli jsme si chtěli užít. Bylo to líné ráno, kdy se vám nechce z postele, paprsky slunce dopadaly na peřiny a my jsme se smáli a užívali si jeden druhého. Byli jsme nazí, zranitelní a šťastní. Vytvořili jsme si mikrosvět, kde existoval jen náš dotek a smích. Do té idyly náhle, bez zazvonění, bez varování, zachrastil klíč v zámku vchodových dveří. Než jsme stihli zareagovat – než jsme stihli vůbec pochopit, co se děje – otevřely se dveře do ložnice. Ve dveřích stála ona. V rukou držela pekáč s buchtami a na tváři měla výraz, který nebyl šokovaný. Byl věcný. Jako by vstupovala do dětského pokoje zkontrolovat úklid. „Nesu vám snídani, holoubci, a taky jsem chtěla vzít ty závěsy na vyprání,“ pronesla do ticha, zatímco já jsem se zoufale snažila zakrýt peřinou a propadnout se hanbou do zemského jádra.
V tu chvíli byste čekali, že se otočí, omluví se, zabouchne dveře a uteče. Že bude respektovat tu trapnost situace. Ale ona tam stála. Dívala se na nás, na můj odhalený hřbet, na Tomášovy rozpaky, a ani se nezačervenala. „No tak, nedělejte cavyky, vždyť jsme rodina,“ mávla rukou, položila pekáč na komodu u dveří a začala zatahovat žaluzie. „Tomášku, máš tu průvan.“
Cítila jsem se znásilněná. Ne fyzicky, ale emočně. Moje důstojnost byla v tu ránu na nule. Ale to nejhorší teprve přišlo. Podívala jsem se na Tomáše, svého ochránce, svého dospělého muže. Místo aby vstal (nebo alespoň zvedl hlas zpoza peřiny) a matku vykázal, proměnil se v malého chlapce. „Mami, prosím tě… my tu… no…“ koktal a červenal se a stahoval peřinu výš k bradě. „Ale prosím tě, viděla jsem tě nahého tisíckrát,“ odsekla ona a začala sbírat ze země jeho pohozené ponožky.
Když konečně odešla do kuchyně vařit kávu, jako by se nic nestalo, oblékla jsem se třesoucíma se rukama. Vztek ve mně bublal jako láva. „Jak to, že má klíče? A jak to, že sem chodí bez ohlášení?“ sykla jsem na něj. „Ona mi jen pomáhá, Karolíno. Nechtěla rušit. Myslela to dobře,“ bránil ji. A v jeho hlase nebyla omluva mně. Byla tam obhajoba jí.
Následující hodina byla bizarní divadlo. Seděli jsme v kuchyni, jedli její buchty a ona vedla monolog o tom, jaké prací prášky jsou nejlepší. Dívala se na mě s vítězoslavným úsměvem. Viděla mě v té nejintimnější situaci, viděla mé tělo, mou zranitelnost, a tím si mě označkovala. Zrušila hranici. Ukázala mi, že v tomhle bytě, v tomto vztahu a v životě jejího syna neexistují zavřené dveře, které by ona nedokázala otevřít.
Odešla jsem brzy po obědě. Tomáš nechápal, proč jsem tak „přecitlivělá“. Vždyť se přece nic nestalo, máma je prostě taková. A to je právě ten problém. Jemu to přijde normální. Je mu třicet čtyři let, ale mentálně stále žije v dětském pokojíčku, kam maminka nosí kakao. Ta situace v ložnici nebyla jen trapným incidentem. Byla diagnostikou našeho vztahu. Miluji ho, ale vím, že nemohu soutěžit s ženou, která nerespektuje základní lidskou intimitu, a s mužem, který jí to dovolí. Ten klíč v zámku neodemkl jen dveře bytu. Odemkl mi oči. A bojím se, že pokud ten klíč Tomáš matce nevezme, já už do těch dveří znovu nevstoupím.
