Článek
Jarmila byla vždy dámou ze staré školy. Bývalá primářka, žena pevných zásad, vždy upravená, vždy věcná. Když mě Pavel poprvé přivedl domů, změřila si mě pohledem, který nehodnotil mé oblečení, ale mou podstatu. Byla jsem pro ni příliš hlučná, příliš emotivní, příliš „obyčejná“. Přesto se ke mně chovala korektně. Nikdy mě neurazila, nikdy nevyvolala hádku. Jen mezi námi postavila neviditelnou zeď ze zdvořilostních frází a škrobených úsměvů. Já jsem se ale nevzdávala. Chtěla jsem, aby mě měla ráda. Chtěla jsem být tou snachou, kterou pochválí před kamarádkami. Pekla jsem její oblíbené řezy, kupovala lístky do divadla a tolerovala její nevyžádané rady ohledně Pavlovy kariéry.
Zlom nastal loni, kdy se její zdraví zhoršilo. Po sérii drobných mozkových příhod už nemohla zůstat sama ve svém velkém bytě. Pavel byl pracovně vytížený, a tak péče spadla na mě. Byla to šance, říkala jsem si. Teď, když na mě bude odkázaná, uvidí, co v sobě mám. Uvidí mou oddanost. První měsíce byly náročné, ale zvládali jsme to. Vozila jsem ji po doktorech, dělala jí společnost, předčítala jí knihy, když jí slábl zrak. Jarmila byla mírnější, tišší. Občas se dokonce usmála, když jsem jí uvařila čaj přesně tak, jak to má ráda. Měla jsem pocit, že jsme konečně na jedné lodi. Že se z nás stávají spojenkyně.
Osudný moment přišel minulou neděli. Seděly jsme v zimní zahradě, venku bubnoval déšť a panovala taková ta intimní, líná nálada. Jarmila se dívala z okna, na klíně měla deku, kterou jsem jí uháčkovala. Cítila jsem příval něhy. Položila jsem jí ruku na rameno. „Jsem ráda, že jste tu s námi, Jarmilo. Že to spolu zvládáme,“ řekla jsem měkce. Čekala jsem cokoliv – úsměv, přikývnutí, možná i tiché „děkuji“. Jarmila se ke mně pomalu otočila. Její oči, jindy zastřené stářím, byly najednou děsivě jasné a ostré. Uhnula ramenem, aby setřásla mou ruku. „Nedělej to, Petro,“ řekla klidným, tichým hlasem. „Co nemám dělat?“ zeptala jsem se zmateně. „Nehraj si na to, že jsme přítelkyně. Já vím, že se snažíš. Že se staráš. Jsi hodná holka. Ale já jsem tě nikdy neměla ráda. A na tom se už nic nezmění.“
Zůstala jsem stát jako opařená. V uších mi šumělo. Nebyl to výkřik v hádce, který by se dal omluvit afektem. Byla to suchá konstatace faktu. „Proč?“ vydechla jsem, hlas se mi třásl. „Co jsem vám udělala?“ „Nic,“ odpověděla a znovu se zadívala do deště. „Prostě jsi jiná. Jsi měkká. Pavel potřeboval vedle sebe silnou ženu, která by ho nutila růst. Ty jsi mu dala pohodlí. Udělala jsi z něj průměrného muže, protože sama jsi průměrná. Vážím si tvé péče, to ano. Ale jako člověk jsi mi cizí.“
V tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Ta slova bolela víc než facka, protože mířila na mou největší nejistotu. Nebyla to nenávist, co ke mně cítila. Bylo to zklamání. Pohrdání mou podstatou. Odešla jsem do kuchyně a tam se sesypala na židli. Plakala jsem, ne vzteky, ale lítostí nad těmi dvaceti lety, které jsem investovala do černé díry.
Dnes, s odstupem několika dní, se na to dívám jinak. Jarmila už ztrácí sociální filtry. Nemoc jí vzala zábrany a ona prostě vyslovila to, co si myslela celou dobu. Je to kruté, ale svým způsobem očistné. Přestala jsem se snažit. Stále jí uvařím oběd, stále jí vyperu prádlo – to je moje lidská povinnost a dělám to pro svého muže, který svou matku miluje. Ale přestala jsem toužit po jejím úsměvu. Přestala jsem jí vyprávět historky z práce a čekat na pochopení. Náš vztah se stal čistě transakčním. Je to smutné? Ano. Ale je v tom i obrovská úleva. Už vím, že nejsem zodpovědná za její city. Nemusím se měnit, abych se jí zavděčila, protože se jí nezavděčím nikdy. Jarmila mi tím přiznáním ublížila, ale zároveň mi vrátila svobodu. Jsem „průměrná“ a „měkká“, jak řekla. Ale právě ta moje měkkost mi dovoluje se o ni postarat až do konce, i když vím, že mě za to nikdy nebude mít ráda. A to je, myslím, moje největší síla.
