Článek
Dlouho ve mně zrálo dusivé podezření, že se z našeho manželství stalo pouhé pragmatické spolubydlení. S Klárou jsme se potkávali vlastně už jen pozdě večer v provizorní kuchyni, oba naprosto vyčerpaní z práce a z neustálých hádek kvůli rozpočtu a termínům.
Zrovna jsme totiž za pochodu rekonstruovali starší, zanedbaný byt v širším centru města.
Byla to obrovská zátěž, kterou už dnes vidím jasně. Nervy tekly proudem, úspory mizely děsivým tempem a my se jeden druhému každým dnem víc a víc odcizovali. Všude byl jemný prach z broušení sádrokartonů, spali jsme na matraci na zemi a večeřeli studenou pizzu z krabice.
Klára začala z toho věčného stavebního chaosu utíkat. Brala si víkendové směny v práci navíc, nebo pod záminkou nutného odpočinku odjížděla ke kamarádkám.
Já zůstával v bytě, po večerech škrábal staré omítky, tahal kabely a utápěl se v hořkém pocitu, že jsem na celý náš společný život úplně sám. Cítil jsem se nedoceněný, unavený a emocionálně vyprázdněný.
A pak tu byla Sylvie. Moje tchyně.
Tohle slovo v lidech obvykle evokuje přísnou starší paní v květované zástěře s vařečkou v ruce. Ale Sylvii bylo čerstvých padesát, byla už deset let rozvedená, pravidelně chodila cvičit a měla v sobě mnohem víc dravé životní energie než my dva s Klárou dohromady.
Na rozdíl od mé ženy měla pro moje noční budovatelské úsilí obrovské pochopení. Občas se po cestě z práce zastavila, přivezla mi teplé jídlo v krabičkách, nebo mi dokonce v džínách a starém tričku pomohla s úklidem těžké suti. Brali jsme to oba jako přátelskou výpomoc. Tedy alespoň já si to myslel.
Ticho, které vonělo po drahém víně
Všechno se to zvrtlo jeden sychravý listopadový pátek.
Klára odjela na celý víkend na firemní teambuilding do hor. Byli jsme zrovna po další velmi ošklivé hádce. Křičela na mě, že se jí hnusí mýt se v provizorní sprše, že ten byt nikdy nebude hotový a že jí mým věčným puntičkářstvím vlastně ničím život. Práskla dveřmi a já zůstal sedět v šeru rozestavěného obýváku s hlavou v dlaních.
Kolem osmé večer se ve dveřích objevila Sylvie. Přinesla pečené kuře, domácí bramborovou kaši a lahev velmi dobrého červeného vína.
„Vypadáš hrozně, Tome. Pojď si na chvíli sednout, ta práce ti přece do zítra neuteče,“ řekla mi s laskavým úsměvem a začala v bednách s nádobím hledat čisté skleničky.
Seděli jsme na zemi na malířských fóliích, jedli a pili. Víno rychle ubývalo. Stěžoval jsem si na Kláru, na peníze, na to, jak jsem ze všeho zoufalý. Sylvie mě pozorně poslouchala, dolévala mi a její pohled byl tak zvláštně chápavý.
„Tvoje dcera mě nesnáší. Vlastně ani nevím, proč se ještě snažím,“ vypadlo ze mě po třetí sklence.
Sylvie se ke mně naklonila a jemně mi položila ruku na stehno.
„Klára je ještě mladá a neví, co od života chce. Ale já to vím naprosto přesně, Tome. Ty jsi skvělý chlap, jen potřebuješ někoho, kdo to ocení,“ zašeptala.
Její parfém voněl úplně jinak než ten Klářin. Byl těžší, dospělejší. Než jsem si vůbec stihl uvědomit, co se děje a jak moc je to špatně, vzdálenost mezi námi zmizela. Byla to směsice alkoholu, zoufalství, pocitu osamění a náhlé fyzické útěchy.
Ráno jsem se probudil sám. Sylvie byla pryč. Na provizorním stole stála pečlivě umytá sklenička a vedle ní lístek: Díky za hezký večer. Zvládneš to, S.
Polil mě studený pot. Seděl jsem na kraji matrace a zíral do zdi. Udělal jsem něco, co se nedá vzít zpátky. Něco, co by Kláru naprosto zničilo.
Když se manželka v neděli večer vrátila, byla nečekaně milá. Omluvila se za ten páteční výstup, přivezla mi z hor nějaké speciality a slíbila, že mi s rekonstrukcí začne víc pomáhat. Skoro jsem se rozplakal vinou. Zařekl jsem se, že ten páteční večer hluboko pohřbím. Že to byl jen zkrat, který Sylvie určitě vnímá stejně, a už o tom nikdy nepadne ani slovo.
Když mlčení bolí víc než pravda
Tři týdny se nedělo vůbec nic. Se Sylvií jsme se neviděli. S Klárou jsme konečně položili podlahy a náš vztah se začal pomalu nadechovat k novému životu. Skoro jsem uvěřil, že jsem z toho vyvázl s pouhým černým svědomím, které časem vybledne.
A pak přišla neděle a pravidelný oběd u tchyně.
Seděli jsme v jejím naklizeném bytě. Na stole voněla svíčková, cinkaly příbory a panovala uvolněná, téměř rodinná atmosféra. Klára nadšeně vyprávěla o tom, jakou jsme vybrali barvu do ložnice, a já se snažil soustředit jen na jídlo a vyhýbat se Sylviinu pohledu.
„Tome, ty jsi dneska nějaký zamlklý,“ ozvala se najednou tchyně a s lehkým úsměvem mi dolila vodu.
„Je jenom utahaný, mami. Včera do noci montoval ty vestavěné skříně,“ zasmála se Klára a láskyplně mě pohladila po rameni.
V tu chvíli Sylvie položila džbán s vodou na stůl. Ticho, které následovalo, trvalo snad jen dvě vteřiny, ale mně připadalo jako celá věčnost. Její oči se zúžily a úsměv jí na rtech ztvrdl v něco, z čeho mi přeběhl mráz po zádech.
„To on jenom dělá, Kláro,“ pronesla Sylvie pomalu a nahlas, aby každé slovo rezonovalo místností. „Když ho totiž necháš o samotě, má energie na rozdávání a umí se o věci postarat s neuvěřitelnou vášní. Viď, Tome? My dva moc dobře víme, jak tvrdě umíš v noci pracovat, když na to přijde.“
U stolu bylo rázem hrobové ticho.
Klára se zarazila, vidlička jí zůstala viset napůl cesty k ústům. Nechápavě se podívala na svou matku, pak na mě a lehce svraštila obočí. Zjevně hledala v té větě nějaký skrytý dvojsmysl, nějaký vtip o sádrokartonech, který nepochopila.
Ale já ten dvojsmysl pochopil naprosto přesně. Podíval jsem se do očí ženě sedící naproti mně a viděl v nich naprostý, chladnokrevný triumf.
„Cože? Jak to myslíš, mami?“ zeptala se Klára po chvíli a nervózně se zasmála.
„Ale nic, zlatíčko. Jen že by sis měla Toma víc hlídat a nejezdit pořád pryč. Dobří řemeslníci jsou dneska vzácní a rychle je uloví někdo jiný,“ dodala Sylvie, vzala si ubrousek a s naprostým klidem si otřela rty.
Nemohl jsem polknout. Srdce mi bušilo až v krku a žaludek se mi sevřel tak silně, že jsem musel odložit příbor. Došlo mi to v celé té děsivé nahotě.
Ten večer pro Sylvii nebyl žádný omyl. Nebyla to slabost z lítosti. Byla to pojistka.
Od toho oběda uplynuly tři měsíce. Náš byt je konečně hotový. Je krásný, voní novotou a Klára je šťastnější než kdy dřív. Včera mi dokonce řekla, že bychom už asi mohli začít uvažovat o miminku.
Kývám, usmívám se a žiju svůj život. Ale uvnitř jsem mrtvý. Každá nedělní návštěva u Sylvie je pro mě psychickým peklem. Její letmé úsměvy, významné pohledy přes stůl a nenápadné poznámky, které chápu jen já, mě drží v šachu.
Uvědomil jsem si tu nejbolestnější pravdu ze všech. Moje manželství vlastně nevisí na mém slibu Kláře, ale na náladě a libovůli mé tchyně. Kdykoliv se jí zlíbí, může jedinou konkrétní větou rozmetat celý můj život na prach.
A já vím, že jednoho dne to prostě udělá.
