Článek
Dlouho ve mně zrálo takové to tupé, šedivé prázdno. Každé ráno jsem vstala, udělala Jiřímu kávu, namazala mu rohlík a šla do práce.
Jsme manželé pětatřicet let. Náš vztah už dávno připomínal spíš spolubydlení dvou lidí, kteří se náhodou potkávají v koupelně a dělí se o účty za elektřinu.
Jiří mě už léta nevnímal jako ženu. Byla jsem pro něj inventář našeho pražského bytu, něco jako ta stará mikrovlnka, u které víte, že funguje, a tak jí nevěnujete pozornost.
Myslela jsem, že to přejde. Že se smířím s tím, že v mém věku už je po všem. Že mě čeká jen hlídání vnoučat a pletení svetrů.
Ale nepřešlo to. Naopak. Začala jsem cítit hrozný, spalující vztek. Vztek na to, že moje tělo i duše ještě chtějí žít, zatímco můj muž už dávno rezignoval a čeká na důchod s ovladačem v ruce.
A pak se objevil Martin.
Byl o třináct let mladší, nový dodavatel v naší firmě. Začalo to nevinným flirtováním u kávovaru, pokračovalo obědem a skončilo to v jednom nenápadném penzionu za Prahou.
Když se mě poprvé dotkl, měla jsem pocit, že jsem se po deseti letech strávených pod vodou konečně nadechla. Byla to smršť. Divoká, fyzická, naprosto pohlcující.
Cítila jsem se provinile? Ani vteřinu. Když jsem ten večer přišla domů a Jiří se mě ani nezeptal, jak jsem se měla, s klidným svědomím jsem mu ohřála večeři.
Martin mi vrátil pocit, že jsem atraktivní. Že mám tělo, které dokáže někoho vzrušit.
Ale po pár měsících jsem si musela přiznat jednu věc. Martin byl skvělý v posteli, ale to bylo všechno. Neměli jsme si o čem povídat. Jeho svět se točil kolem aut, sportu a povrchních vtipů.
Hlad, který nešel zajíst
Zatímco moje tělo bylo uspokojené, moje duše pořád hladověla. Chtěla jsem s někým sedět u vína, debatovat o knihách, smát se inteligentním vtipům a cítit hluboké, emocionální propojení. Chtěla jsem pozornost, kterou mi Jiří nedával a kterou Martin neuměl poskytnout.
A tak jsem udělala něco, co bych do sebe nikdy neřekla. Neukončila jsem to s Martinem. Ale našla jsem si Tomáše.
Tomášovi bylo pětapadesát. Potkali jsme se na vernisáži, kam jsem šla sama, protože Jiřího takové věci „k smrti nudí“.
Byl to přesný opak Martina. Vzdělaný, pozorný, s jemným smyslem pro humor. Trávili jsme hodiny v kavárnách, procházeli se večerní Prahou a mluvili o všem možném.
Když náš vztah přerostl ve fyzický, byl to úplně jiný zážitek. Pomalejší, něžnější.
Najednou jsem žila trojí život. Doma jsem byla tichá manželka, ve čtvrtek odpoledne vášnivá milenka mladšího muže a v sobotu dopoledne intelektuální múza zralého gentlemana.
Byl to logistický oříšek. Můj kalendář vypadal jako plán vojenské operace. Ale ten adrenalin! Ta neuvěřitelná energie, která mi kolovala v žilách.
Poprvé v životě jsem se necítila jako oběť okolností. Měla jsem pocit, že si od života konečně beru to, co mi patří.
Samozřejmě, že jsem věděla, že to nemůže trvat věčně. Že se ten domeček z karet jednou musí zřítit. Ale nečekala jsem, že to přijde tak hloupě a banálně.
Sdíleli jsme s Jiřím starý iPad, na kterém si on četl zprávy a já hledala recepty. Vždycky jsem si dávala pozor, abych na něm nezůstala přihlášená na své osobní zprávy. Až na ten jeden osudný pátek.
Zapomněla jsem se odhlásit. A v neděli po obědě, zrovna když jsem sklízela ze stolu prázdné talíře od svíčkové, iPad na gauči cinkl. A pak znovu.
Ticho u nedělního stolu
Jiří se po něm nepřítomně natáhl. Sledovala jsem ho periferním viděním, jak si nasazuje brýle na čtení.
Najednou ztuhl. Jeho tvář, obvykle bez výrazu, zpopelavěla. Dlouhé, nekonečné vteřiny zíral na obrazovku.
V ten moment mi došlo, co se stalo. Zastavila jsem se uprostřed kuchyně s talíři v rukou. Srdce mi bušilo až v krku, ale kupodivu jsem necítila strach. Spíš podivnou úlevu.
„Kdo je sakra Martin?“ zeptal se Jiří. Jeho hlas byl tichý, ale třásl se. „A proč ti píše, že na ten čtvrtek nikdy nezapomene?“
Položila jsem talíře do dřezu. Utřela jsem si ruce do utěrky, pečlivě, záhyb po záhybu.
„Martin je můj milenec, Jiří,“ řekla jsem úplně klidně.
U stolu bylo ticho. Takové to hutné ticho, ve kterém slyšíte i tikot hodin na zdi. Jiří na mě zíral, jako bych se právě proměnila v mimozemšťana.
„Ty máš poměr?“ vydechl nevěřícně. Znělo to, jako by se mu zhroutil celý vesmír.
Čekal slzy. Čekal omluvy, hysterii, prosby o odpuštění. Možná čekal, že padnu na kolena.
Nadechla jsem se. Podívala jsem se mu přímo do očí a cítila, jak ze mě padá tíha těch pětatřiceti let.
„Ano, mám. Ale abych k tobě byla naprosto upřímná, Jiří… Martin v těch zprávách není jediný.“
Zmateně zamrkal. Nechápal to. Jeho mozek odmítal zpracovat informaci, že by jeho stará, nudná žena mohla mít někoho jiného, natož víc lidí.
„Co tím chceš říct?“
„Ještě je tu Tomáš,“ řekla jsem pevným hlasem.
Jiří se opřel o opěradlo židle, jako by ho někdo udeřil. V tu chvíli jsme na sebe jen zírali – on na mě, já na něj. Dodnes mi tenhle moment v rodině nikdo neodpustil, protože to Jiří hned večer po telefonu vyzvonil všem dětem.
„Dva? Ty máš dva milence?!“ vyjekl nakonec, a jeho hlas přeskočil do fistulky. „Zbláznila ses? Vždyť je ti skoro šedesát!“
A to bylo ono. Ta věta, která to všechno rozlouskla.
„A co si myslíš, Jiří?“ odpověděla jsem a cítila neuvěřitelnou sílu. „Myslel sis, že po padesátce už chci jenom zalévat muškáty, prát ti spodní prádlo a čekat na smrt?“
Nezmohl se na jediné slovo. Vstal a beze slova odešel do ložnice. Zabouchl za sebou dveře tak silně, až v oknech zachrastilo sklo.
Stála jsem tam sama, uprostřed vůně nedělního oběda. Neplakala jsem. Nebortila jsem se.
Vím, že teď mě čeká peklo. Rozvod, soudy o byt, odsouzení ze strany dětí, které na mě teď koukají jako na nymfomanku, co zničila rodinu. Ztratím část přátel a možná ztratím i oba své milence, jakmile zjistí, že ten druhý existuje.
Ale poprvé po desítkách let se cítím jako člověk, který opravdu dýchá. Nastavila jsem si vlastní hranice, i když jsem k tomu musela překročit ty společenské.
Možná jsem pro všechny jen stará, sobecká ženská, ale raději budu žít jako hříšnice, než abych umřela zaživa z nudy.
