Článek
Moje matka nebyla zlá žena. Byla to žena ustaraná, úzkostná a hluboce nejistá. Svou lásku ale neuměla dávat najevo jinak než skrze kontrolu a výčitky. „Já se tady pro vás můžu strhat a vy ani nezvednete hrnek,“ byla hymna mého dětství. Každý můj pozdní příchod znamenal scénu, kde v hlavní roli hrála její představa mé tragické smrti a následný pláč, že ji chci přivést do hrobu.
Dusilo mě to. Jakmile jsem mohla, utekla jsem. Nejen z domu, ale i z jejího emočního vzorce. Stala jsem se manažerkou, ženou, která řeší krize s chladnou hlavou. Byla jsem pyšná na to, že u nás doma se nekřičí, že dceru nevydírám, že manželovi nedělám žárlivé scény. Když se mě někdo zeptal na výchovu, s jistou dávkou arogance jsem říkala: „Hlavně nebýt hysterka.“
Jenže poslední rok byl těžký. Manžel přišel o práci, dcera vstoupila do bouřlivé puberty a já v práci povýšila, což znamenalo dvojnásobek stresu. Byla jsem unavená. Chronicky, do morku kostí unavená. A právě do této trhliny v mém sebeovládání začala prosakovat ona.
Začalo to nenápadně. Tím, jak jsem rázně práskla utěrkou o linku, když jsem viděla drobky. Tím, jak jsem si povzdechla – ten hluboký, trpitelský povzdech, který jsem u mámy tolik nesnášela. „Musím všechno dělat sama?“ mumlala jsem si pro sebe. Tehdy mi to ještě nedocházelo. Omlouvala jsem si to vyčerpáním.
Krize přišla minulý pátek. Banalita. Dcera měla vyklidit myčku, ale zapomněla na to a ležela s mobilem v ruce. Když jsem vešla do kuchyně a uviděla ten nepořádek, něco se ve mně zlomilo. Nebyl to hněv dospělé ženy. Byla to iracionální, palčivá lítost namíchaná s agresí.
Vtrhla jsem do jejího pokoje. „To mě vážně tak nenávidíš?“ vyštěkla jsem. Dcera na mě vytřeštila oči. „Mami? O co jde?“ „O co jde? O to, že já se můžu přetrhnout! Já tady lítám jako hadr na holi, abyste se vy měli dobře, a tobě je to jedno! Ty jsi sobecká, přesně jako tvůj otec!“
V tu chvíli se zastavil čas.
Slyšela jsem se. Slyšela jsem intonaci svého hlasu – ten ublížený, pištivý tón, který mi rval uši celé dospívání. Viděla jsem, jak si dcera instinktivně stáhla ramena a v očích se jí objevil ten samý výraz, jaký jsem mívala já: směs strachu a pohrdání. Nestála tam Simona, vyrovnaná žena. Stála tam kopie mé matky. Použila jsem stejná slova, stejná gesta, dokonce jsem cítila i tu stejnou, pokřivenou satisfakci z toho, že jsem v ní vyvolala pocit viny.
Utekla jsem do koupelny a zamkla se. Podívala jsem se do zrcadla a polil mě studený pot. Ty rysy kolem úst, ta vráska hněvu mezi obočím… Byla tam. Dědictví, kterému jsem se snažila utéct.
Došlo mi, že to není jen o výchově. Je to v chemii mého mozku. Ta úzkost, ten sklon vnímat svět jako ohrožující místo, ta potřeba ventilovat strach skrze agresi – to všechno mi koluje v žilách stejně jako krevní skupina. Celý život jsem matku soudila, ale teď, když jsem se ocitla pod stejným tlakem, reaguji naprosto totožně. Možná to nebyla její zlá vůle. Možná to byla bezmoc.
Večer jsem za dcerou přišla. Chtělo se mi říct „omlouvám se, ale musíš mě pochopit“, což by byla další matčina klasika. Místo toho jsem si kousla do rtu a řekla jen: „Promiň. Byla jsem unavená, ale to mě neomlouvá. Neměla jsem na tebe křičet.“
Je to boj, který asi nikdy neskončí. Zjistila jsem, že nemůžu svou přirozenost jen tak vymazat nebo potlačit. Je tam, číhá v mém DNA a čeká na chvíli slabosti. Ale na rozdíl od mé matky vím, že to je nemoc, ne norma. Vím, že se musím hlídat. Mám strach, že se to bude zhoršovat, jak budu stárnout? Ano, děsím se toho. Ale dokud si uvědomuji, že v tom zrcadle vidím někoho cizího, mám snad šanci zůstat sama sebou.
