Článek
Karel nebyl nikdy lenoch. Byli jsme ten pár, který trávil dovolené pod stanem, lezli jsme po Tatrách, sjížděli Vltavu. Byl to on, kdo mě učil orientovat se v mapě. Byl mým parťákem, mým průvodcem. Změna nepřišla náhle, plížila se pomalu s prvními zdravotními neduhy. Tady ho píchlo v koleni, tam se mu zvedl tlak. S odchodem do penze před třemi lety jako by zatáhl rolety. Jeho svět se scvrkl na trasu mezi zahradou, lednicí a televizí. „Na co se trmácet, Evičko,“ říká mi teď, když mu ukazuji letenky. „Vždyť je tam horko. A co když se mi něco stane? Tady máme doktora za rohem.“ Chápu jeho obavy. Stáří s sebou nese nejistotu. Ale zatímco já vnímám důchod jako svobodu, on ho vnímá jako čekárnu na konec.
Snažila jsem se o kompromis. Žádná divočina, žádné túry. Zaplatila jsem poznávací zájezd do Toskánska. Klimatizovaný autobus, hotel s plnou penzí, vše zajištěno. Karel souhlasil. Viděla jsem na něm, že to dělá kvůli mně, ale doufala jsem, že jakmile ucítí vůni pinií a dá si první italské víno, ten starý Karel se v něm probudí. Týdny před odjezdem jsem žila přípravami. Nakupovala jsem průvodce, balila kufry. Karel mlčel. Dva dny před odjezdem přišla krize. Našla jsem ho v ložnici, jak sedí na kraji postele a měří si tlak. „Necítím se na to, Evo,“ řekl tiše a ani se na mě nepodíval. „Mám arytmii. To srdce mi skáče. Já to nezvládnu.“ Věděla jsem, že mu fyzicky nic vážného není – kardiolog ho viděl minulý týden a řekl, že je zdráv jako rybička. To, co mu svíralo hrudník, nebyla nemoc, ale úzkost. Strach z opuštění bezpečné ulity. „Ale všechno je zaplacené, Karle. Těšili jsme se na to čtyřicet let,“ hlas se mi zlomil. „Tak jeď sama,“ odsekl a lehl si zády ke mně. „Já tě nedržím.“
Ta věta bolela víc, než kdyby mi zakázal jet. Byla v ní rezignace a tichá výčitka: Pokud odjedeš, jsi sobecká. Necháš tady nemocného starého muže.Seděla jsem v obýváku u sbalených kufrů a cítila nepopsatelnou tíhu. Cítila jsem vztek na jeho strach, který nám krade společný čas. Ale zároveň jsem cítila lítost. Viděla jsem, že on si to nevybral naschvál. Jeho horizont se prostě zúžil. Jeho potřeba bezpečí převážila nad potřebou objevovat. Ale co já? Mám ještě sílu, mám zdraví, mám touhu. Mám to všechno zahodit a sednout si k němu k Ordinaci v růžové zahradě jen proto, abychom byli „spolu“? Byla by to solidarita, nebo sebevražda zaživa?
Nakonec jsem odjela. Bylo to nejtěžší rozhodnutí mého života. Nastoupit do toho autobusu bez něj, vidět prázdné sedadlo vedle sebe. První dva dny jsem proplakala. Cítila jsem se provinile, jako bych utekla od povinnosti. Volala jsem mu třikrát denně. Byl v pořádku, zaléval rajčata a zněl vlastně spokojeně. A pak, třetí den ve Florencii, jsem se nadechla. Procházela jsem se uličkami, pila espresso a najednou jsem cítila klid. Uvědomila jsem si, že ho nemůžu zachránit před jeho strachem, ale nesmím dovolit, aby jeho strach pohltil i mě.
Vrátila jsem se domů plná zážitků, ale i s novým, střízlivým pohledem na naše manželství. Už nejsme ten nerozlučný tým na laně. Jsme dva lidé, kteří se mají rádi, ale jejichž cesty se na podzim života rozdělily. Budu cestovat dál. Sama, nebo s kamarádkou. Bude mě to vždycky trochu mrzet, bude mi chybět jeho ruka v mé dlani při západu slunce. Ale alternativou je zahořknout a vyčítat mu každou minutu strávenou doma. A to by našemu vztahu ublížilo víc než moje občasná nepřítomnost. Naučila jsem se, že láska v důchodu někdy znamená nechat toho druhého být tím, kým chce být – i když to znamená, že on je divák a já cestovatel.
