Článek
Všechno to začalo tím, že naše zahrada začala připomínat džungli z filmu Jumanji. Nestíhám. V práci toho mám moc, o víkendech vozím děti. Manželka přišla s nápadem: „Hele, Simona má syna, Adama. Chce si přivydělat. Mohl by nám tu zahradu dát do kupy. Zryje záhony, odnosí větve, poseká trávu.“ „Super,“ řekl jsem. „Jsem pro. Dám mu tři stovky na hodinu. To je královská sazba. Za čtyři hodiny má dvanáct set. To je balík.“ Pamatuju si, že když jsem já začínal, dělal jsem za padesát korun a byl jsem rád, že si koupím tatranku. Tři sta korun? To je plat manažera, ne?
Adam přišel v sobotu. Měl na uších sluchátka velikosti satelitních talířů, v ruce kelímek s nějakým složitým nápojem a tvářil se, že nám dělá obrovskou milost, že vůbec dýchá náš vzduch. Manželka ho nadšeně vítala: „Jé, Adame, jsi zlatý, že jsi přišel. Tady manžel ti ukáže, co a jak.“
Vzal jsem ho dozadu. Ukázal jsem mu hromadu větví a rýč. „Takže, Adame,“ nasadil jsem otcovský tón. „Je to jednoduchá práce. Přeházet tohle tamhle, zrýt tenhle pruh. Nabízím ti tři stovky na hodinu. Peníze na ruku hned po práci.“ Čekal jsem, že se mu rozzáří oči. Že řekne: „Wow, pane Novák, to je super, hned se do toho pustím!“
Místo toho se podíval na mobil, pak na větve, a pak na mě. „Tři sta?“ zopakoval, jako bych mu nabídl hrst knoflíků. „To se mi nevyplatí. Pod čtyři sta nejdu. A chci pauzu po 45 minutách.“
Zatmělo se mi před očima. Moje mužská logika, nastavená na efektivitu a tržní hodnotu práce, spustila alarm. „Čtyři stovky?“ vyjekl jsem. „Chlapče, to je manuální práce! Neprogramuješ raketoplán! Jde o přehazování klacků z bodu A do bodu B! Já jsem inženýr a čistého mám na hodinu… no, o moc víc to není!“
Manželka, která stála opodál a chystala mu limonádu, ztuhla. Viděl jsem v jejích očích paniku. Její cíl nebyl ekonomická debata. Její cíl byl mít hezkou zahradu a nezničit si vztah se Simonou. Přiběhla k nám. „Petře, to nevadí, tak se domluvíme, ne?“ „Ne, to vadí!“ trval jsem na svém. „Jde o princip! Když mu dám čtyři stovky za to, že se opírá o lopatu, tak ho zkazím pro život! Musí pochopit hodnotu peněz!“
Otočil jsem se na Adama. „Hele, buď tři sta a makáš, nebo můžeš jít.“ Adam pokrčil rameny. „Tak čau.“ Nasadil si sluchátka, otočil se na patě (ve značkových teniskách za pět tisíc) a odešel. Prostě odešel.
Zůstal jsem tam stát s otevřenou pusou. „Vidělas to?“ otočil jsem se na ženu, hledaje podporu. „To je neuvěřitelné! Ta dnešní mládež…“ Manželka nevypadala, že sdílí mé rozhořčení nad stavem ekonomiky. Manželka vypadala, že by mě nejraději tím rýčem přetáhla.
„Ty jsi idiot,“ řekla velmi klidně. „Právě jsi vyhodil syna mé nejlepší kamarádky. Kvůli stovce.“ „Kvůli stovce na hodinu! To je princip!“ „Ne, to je ostuda! Simona si bude myslet, že jsme škrti! Že nemáme na to zaplatit brigádníka! Teď jí budu muset volat a omlouvat se, že můj manžel je strýček Skrblík, co dělá přednášky cizím dětem!“
Snažil jsem se argumentovat. „Lásko, spočítej si to. Kdyby tu byl pět hodin, je to rozdíl pět set korun. Za to máme oběd! Proč bychom měli vyhazovat peníze oknem jen proto, že on je líný?“„Protože teď tu zahradu budeš dělat ty!“ křikla a odešla do domu.
A měla pravdu. Celou sobotu jsem ryl. Bolela mě záda. Potil jsem se. Nadával jsem. A každou hodinu jsem si v duchu počítal: „Teď jsem ušetřil čtyři stovky. Teď osm set.“ Když jsem večer vešel do domu, zničený a špinavý, manželka mi ani neohřála večeři. Telefonovala se Simonou a slyšel jsem, jak říká: „…víš, on je Petr prostě stará škola, on to tak nemyslel…“
