Článek
Stalo se to ve dvě ráno. Spal jsem spánkem spravedlivých, když mě probudil výkřik, který zněl, jako by někdo právě potkal v koupelně Vetřelce. Následovalo hlasité PRÁSK a poté dupání. Do ložnice vtrhla moje žena. Byla rozespalá, ale v očích měla ten známý lesk vražedné mánie. „Zase!“ sykla. „Zase jsi ho nechal nahoře! Málem jsem tam zahučela i s pyžamem!“
Posadil jsem se na posteli a snažil se probrat. „Cože? Prkénko?“ „Ano, prkénko! Petře, kolikrát ti to mám říkat? To je tak těžké tu věc sklopit?“
A v tu chvíli, v tom polospánku, kdy člověk nemá zapnuté sociální filtry, ale jen čistou logiku, jsem se rozhodl bránit. Rozhodl jsem se jí vysvětlit svůj pohled na věc. Pohled pragmatika.
„Lásko,“ začal jsem klidně. „Pojďme si to rozebrat matematicky. Jsme v domácnosti dva. Ty a já. Ty potřebuješ prkénko dole vždycky (100 % případů). Já ho potřebuju dole jen někdy (řekněme 20 % případů), ale většinou ho potřebuju nahoře (80 % případů).“ Lapala po dechu, ale já pokračoval. „Když jdu na záchod já, musím vykonat práci: ZVEDNOUT prkénko. Tím jsem udělal svůj díl. Když jdeš na záchod ty, a prkénko je nahoře, vykonáš práci: SKLOPÍŠ ho. Tím uděláš svůj díl. Je to spravedlivé dělení energie 1:1. Proč bych já měl dělat práci dvakrát (zvednout A sklopit), abys ty nemusela dělat nic?“
Čekal jsem, že ji ta logika ohromí. Že řekne: „Teda, to mě nenapadlo, ty jsi takový můj malý Einstein.“ Místo toho se na mě podívala jako na sériového vraha.
„Ty si myslíš, že tady jde o jouly a kalorie?“ zeptala se tiše. „Tady jde o úctu! A o bezpečnost! Víš, jaký je to šok, když si v noci sedneš na studenou keramiku a propadneš se do prázdna? Mám pocit, že mě chce záchod spolknout!“
Zkusil jsem další logický argument. „Ale miláčku, copak se před dosednutím nepodíváš? To couváš do koupelny potmě jako netopýr podle echolokace? Přece vidíš, že je to nahoře, ne?“
Chyba. Velká chyba. Dozvěděl jsem se, že:
- V noci se oči neotvírají, aby se nenarušil spánkový cyklus (tohle je pro mě novinka, já narážím do futer i s otevřenýma očima).
- Zvednuté prkénko vypadá „nechutně“ a „jako na nádraží“.
- Když se splachuje s otevřeným prkénkem, bakterie prý létají vzduchem až na kartáčky na zuby (což zní děsivě, ale podle mě by ty bakterie musely mít tryskový pohon, aby doletěly dva metry k umyvadlu).
„Výchozí poloha je DOLE,“ ukončila debatu tónem soudce Nejvyššího soudu. „Je to zákon přírody. Je to estetické dno. A pokud to nepochopíš, začnu nechávat otevřené šuplíky v kuchyni, abys do nich narážel holeněmi. Abychom měli tu spravedlnost.“
Teď je ráno. Vstal jsem, šel jsem na toaletu. Vykonal jsem potřebu. A pak jsem stál nad tou mísou a díval se na prkénko. Moje ruka cukala. Chtěl jsem ho nechat nahoře. Z principu. Z protestu proti tyranii. Z lásky k efektivitě. Ale pak jsem si vzpomněl na ty otevřené šuplíky a na to, jak bolí naražená holeň. Povzdechl jsem si a sklopil ho. Nejen prkénko. Ale i ten dekl. Úplně všechno. Udělal jsem z toho nedobytný trezor.
Když přišla žena do koupelny, slyšel jsem jen spokojené: „No vidíš, že to jde.“ Nejde to. Bolí to. Pokaždé, když to sklápím, cítím, jak kousek mé mužské hrdosti umírá. Ale prý je to cena za šťastné manželství.
