Článek
Vždycky jsem byla v rodině ta, která drží kormidlo, když se zvednou vlny. Můj manžel Petr je skvělý chlap, ale v krizích zmatkuje. Moje dcera Lucie je zase citlivá duše, která si bere všechno příliš k srdci. Když finišovaly přípravy na její svatbu, byla ve stresu z každého detailu – od zasedacího pořádku po předpověď počasí. Chtěla jsem, aby její „velký den“ byl bez mráčku.
Proto, když mi tři dny před obřadem zazvonil telefon z onkologie, udělala jsem rozhodnutí, které mě málem stálo rozum. Lékařův hlas byl věcný, profesionální, ale obsah jeho slov byl devastující. Nález z biopsie byl pozitivní. Agresivní forma. Nutná okamžitá operace a následná léčba. „Kdy můžete nastoupit, paní Evo?“ zeptal se. Dívala jsem se na Lucii, která si v obýváku zkoušela závoj a smála se něčemu v televizi. „Až v pondělí,“ řekla jsem do telefonu a hlas se mi ani nezachvěl. „Tento víkend nemůžu.“
Následující hodiny a dny byly tou nejtěžší hereckou rolí mého života. Zatímco mé vnitro křičelo hrůzou a mozek mi promítal obrazy nemocnic, chemoterapií a loučení, navenek jsem řešila barvu ubrousků a uklidňovala Lucii, že ten pupínek na čele pod make-upem nebude vidět. Bylo to vyčerpávající. Každý nádech bolel. Cítila jsem se neuvěřitelně osamělá. Měla jsem kolem sebe celou rodinu, ale mezi mnou a jimi stála tlustá, neviditelná zeď mého tajemství. Nemohla jsem se svěřit Petrovi, protože by to na sobě nedal znát. Jeho pohled by ztemněl, svatba by se změnila v tryznu. A to jsem Lucii nemohla udělat.
Den D byl nádherný. Slunce svítilo, Lucie vypadala jako víla. Když kráčela k oltáři, všichni plakali dojetím. Já plakala taky. Ale zatímco ostatní plakali nad začátkem nové etapy, já jsem v těch slzách upouštěla svůj strach z konce. „Jsi v pořádku, mami?“ zeptala se mě Lucie po obřadu, když mě objímala. Cítila, jak se třesu. „To je jen dojetí, broučku,“ zalhala jsem a pohladila ji po tváři. „Jsem tak šťastná, že jsi šťastná.“ Nebyla to lež. Její štěstí bylo v tu chvíli mým jediným záchytným bodem.
Krize přišla během hostiny. Hrála hudba, cinkaly skleničky, vzduch voněl svíčkovou a drahým parfémem. Najednou se mi udělalo fyzicky zle. Nebylo to z jídla. Byla to tíha té přetvářky. Měla jsem pocit, že mi hlava exploduje, že už ten úsměv neudržím ani vteřinu. Omluvila jsem se a utekla na toaletu. Zamkla jsem se v kabince, sedla si na zem v těch drahých hedvábných šatech a začala lapat po dechu. Chtěla jsem křičet. Chtěla jsem, aby mě někdo držel a řekl mi, že to bude dobré. Ale byla jsem tam sama, jen já a tiché bzučení zářivky. Podívala jsem se do zrcadla. Viděla jsem ženu s dokonalým make-upem, ale s očima štvané zvěře. „Vydrž to,“ přikázala jsem svému odrazu. „Ještě pár hodin. Nezkazíš jí to. Dnes ne.“
Když jsem se vrátila do sálu, Petr mě vzal k tanci. „Záříš,“ pošeptal mi do ucha a pevně mě objal. „Jsi ta nejkrásnější ženská tady.“ To paradoxní uznání bolelo jako facka. Neviděl mě. Viděl jen tu roli, kterou jsem hrála. Milovala jsem ho, ale v tu chvíli jsem ho i trochu nenáviděla za to, že nepozná, že se mu v náručí hroutím.
Svatba skončila nad ránem. Když odjel poslední host a my s Petrem dorazili domů, padla na mě únava, která neměla nic společného s nevyspáním. Byla to únava duše, která nesla příliš těžký náklad. „Byl to dokonalý den,“ řekl Petr a rozvazoval si kravatu. „Ano, byl,“ přikývla jsem.
Teď sedím v kuchyni, je nedělní ráno. Petr ještě spí. Lucie je na svatební cestě. Za hodinu musím Petrovi říct pravdu. Vím, že se bude zlobit. Bude mi vyčítat, že jsem to tajila, že jsem ho vynechala. Ale nelituji toho. Dala jsem své dceři jeden den čisté, nekalené radosti. Den, na který bude vzpomínat celý život, aniž by tu vzpomínku špinil stín mé nemoci. Zítra nastoupím do nemocnice a začnu svůj boj. Bude to těžké, bude to bolet. Ale ten pocit, že jsem dokázala své vlastní ego a strach upozadit pro někoho jiného, mi dává zvláštní sílu. Jsem připravená bojovat o život, protože vím, že mám pro koho žít. Ale dnes… dnes si ještě na chvíli nechám to ticho.
