Článek
Marta není zlá žena. Je to dáma ze staré školy, vždy upravená, vonící drahým parfémem, zvyklá organizovat život sobě i ostatním. Vždycky jsem k ní chovala respekt. Byla k nám štědrá, i když její dary měly často podobu toho, co se líbilo jí, ne nám. Když jsme oznámili zásnuby, plakala dojetím. A hned vzápětí, nad nedělní svíčkovou, pronesla tu větu: „Děti, peníze si nechte na byt. Svatbu platím já. Chci, aby to bylo dokonalé.“ S Jakubem jsme si vyměnili úlevné pohledy. Byli jsme dva čerství absolventi s prázdnými kapsami. Její nabídka zněla jako spása. „Jsi úžasná, mami,“ řekl Jakub a já se přidala s upřímným díkem. V tu chvíli jsem viděla jen její laskavost. Neviděla jsem ten neviditelný podpis pod smlouvou, kterým jsem odevzdala svou autonomii.
První varování přišlo při výběru místa. Můj sen o uvolněné stodole Marta smetla ze stolu jediným zdvižením obočí. „Karolíno, drahoušku, to myslíš vážně? Prach, seno a hmyz? Ne, ne. Rezervovala jsem Zámecký salonek. Je to reprezentativní.“ Chtěla jsem namítnout, že my nechceme nic reprezentativního, že chceme něco našeho. Ale když jsem viděla její rozzářené oči a slyšela částku, kterou už zaplatila za zálohu, mlčela jsem. Přece nebudu nevděčná, opakovala jsem si.
Postupně se to stalo pravidlem. Chtěla jsem luční kvítí? Marta objednala bílé růže, protože „jsou elegantní“. Chtěla jsem DJ a playlist s našimi oblíbenými rockovými baladami? Marta najala smyčcové kvarteto, protože „to má úroveň“. Největší krize nastala včera nad seznamem hostů. Původně jsme chtěli třicet lidí. Marta přinesla seznam se stovkou jmen. „Kdo je inženýr Válka?“ zeptala jsem se, když jsem četla neznámá jména. „To je můj obchodní partner, Karolíno. A ti další jsou lidé z golfového klubu. Nemůžu je nepozvat, když už pořádáme takovou událost. Co by si pomysleli?“ V tu chvíli mi to došlo. Sevřel se mi žaludek tak silně, že jsem musela odložit kávu. Tohle není moje svatba. Není to oslava naší lásky s Jakubem. Je to Martin společenský debut v roli matky ženicha. Je to večírek pro její známé, kde my dva budeme jen jako ozdoby na dortu. Živé loutky v drahých šatech, které ona vybrala (protože moje vysněné boho šaty byly „příliš prosté“).
Podívala jsem se na Jakuba. Seděl tam, jedl bábovku a mlčel. „Kubo?“ špitla jsem doufajíc, že se mě zastane. „Zlato, nech to být,“ řekl později v autě, když viděl mé slzy. „Máma to myslí dobře. Chce nám dopřát luxus. Vždyť je to jen jeden den. Přežijeme to a ty peníze nám zůstanou.“ Jeho pragmatismus mě bolel víc než Martin diktát. On neviděl, že nejde o peníze, ale o to, že začínáme naše manželství kompromisem, který popírá to, kým jsme. Že stojíme na prahu společného života a už teď nás řídí někdo třetí.
Cítím se v pasti. Kdybych teď couvla, urazím ji do morku kostí. Bude to skandál, nevděk, rodinná válka, která poznamená naše vztahy na desetiletí. A tak se v sobotu obléknu do princeznovských šatů s korzetem, které mě škrtí. Budu se usmívat na cizí lidi, budu jíst jídlo, které mi nechutná, a budu tančit valčík na hudbu, kterou nesnáším. Marta bude zářit štěstím a pýchou. Všichni ji budou chválit, jakou vystrojila nádhernou svatbu. A já? Já si budu v duchu opakovat mantru: Svatba je pro ni. Manželství je pro nás.Jen se bojím, jestli ten pocit, že jsem se prodala za raut na zámku, někdy zmizí. Protože vím, že až se jednou budu dívat na svatební fotky, neuvidím tam sebe. Uvidím tam hodnou snachu, která se naučila držet pusu a krok, protože to bylo „výhodné“.
