Článek
Když mi Milan oznámil, že odchází, protože „se potřebuje nadechnout“, můj svět se nezřítil. On se vypařil. Zůstala po něm jen prázdná skříň a ticho, které mi v noci drtilo hrudník. Byla jsem racionální žena, matka dospělé dcery, ale najednou jsem se cítila jako malé, opuštěné dítě. Neuměla jsem tu bolest zpracovat. Léky na uklidnění mě otupovaly, alkohol mi nedělal dobře. A pak mi kamarádka, v dobré víře, poslala kontakt na paní Dagmar. „Ona vidí věci, Reny. Třeba ti řekne, co se stalo.“
První sezení bylo nevinné. Paní Dagmar byla empatická, voněla santalovým dřevem a uvařila mi čaj. Řekla mi věci o mé povaze, které seděly. A pak vyslovila tu větu, která se stala mou zkázou: „On vás stále miluje. Je jen zmatený, má zablokované srdeční čakry. Ale cesta k návratu tam je.“
V tu chvíli se mi do žil vlila euforie silnější než jakékoliv antidepresivum. Nebyl to konec! Bylo to jen přechodné období! Byla to naděje. A já jsem za tu naději začala platit.
Nejdřív to byly stovky za výklad karet. Potřebovala jsem ujištění každý týden. Pak každý druhý den. Jakmile Milan nezvedl telefon, volala jsem Dagmar. „Co si myslí? Co cítí? Mám mu napsat?“ Stala se mým externím mozkem. Postupně ale karty nestačily. Milan se nevracel, naopak, začal mluvit o rozvodu.
„Je pod vlivem silné negativní energie té druhé ženy,“ vysvětlila mi Dagmar vážně. „Musíme udělat ochranný rituál. Odblokování karmy. Čištění rodové linie.“ Znělo to šíleně? Ano. Ale tonoucí se chytá stébla, i když je to stéblo z hořící slámy. Začala jsem platit tisíce. Desetitisíce. Vybílila jsem spořicí účet, který byl určený na rekonstrukci bytu. Pokaždé, když jsem odeslala platbu, cítila jsem chvilkovou úlevu – něco pro to dělám. Kupovala jsem si pocit kontroly nad situací, kterou jsem ve skutečnosti neměla ve svých rukou ani trochu.
Krize přišla před měsícem. Dcera Kristýna dokončila magistra a já jí slíbila příspěvek na startovací bydlení. Byla to částka, kterou jsem měla mít na termínovaném vkladu. Jenže ten byl prázdný. Posledních padesát tisíc jsem totiž poslala Dagmar na „rituál krystalického spojení duší“, protože Milan podal žádost o rozvod a já propadla panice.
Musela jsem s pravdou ven. Seděly jsme s Kristýnou v kuchyni. Když jsem jí koktavě vysvětlovala, že peníze nejsou, protože jsem je investovala do „duchovní pomoci“, čekala jsem křik. Místo toho se na mě dívala s výrazem, který mě bolí dodnes. Nebyl to vztek. Byla to směs lítosti a hlubokého zklamání. „Mami… ty sis vážně myslela, že si tátu přičaruješ?“ zeptala se tiše. „Vždyť jsi bývala ta nejchytřejší ženská, co znám. Jak jsi mohla věřit někomu, kdo jen těží z tvého neštěstí?“
Její slova prořízla tu bublinu bludů. Najednou jsem se viděla jejíma očima. Nebyla jsem bojovnice za lásku. Byla jsem zoufalá žena středního věku, která v obýváku pálí svíčky a posílá celoživotní úspory cizí paní, zatímco její muž už dávno žije jiný život.
Ta konfrontace byla drsná, ale ozdravná. Dagmar jsem zablokovala. Když zjistila, že vyschl pramen peněz, její „mateřská péče“ se okamžitě změnila v chladný nezájem. To bylo poslední potvrzení, které jsem potřebovala.
Dnes splácím nejen dluhy v bance, ale především dluh vůči své důstojnosti. Milan se nevrátil a nevrátí. Žádná svíčka ani karta nezmění svobodnou vůli druhého člověka. Je to tvrdá lekce. Zjistila jsem, že bolest ze ztráty se nedá obejít, musí se prožít. A že štěstí si člověk nemůže koupit u kartářky, musí si ho znovu, pracně a pomalu, vybudovat sám v sobě. Bude mi to trvat dlouho, ale tentokrát už na to půjdu bez kouzel – jen s čistou hlavou a otevřenýma očima.
