Článek
Moje tchyně Jarmila nikdy nebyla typem babičky, která by seděla v koutě a čekala, co jí život přinese. Bývala to elegantní dáma, bývalá středoškolská profesorka, která i v sedmdesáti opravovala naše gramatické chyby a jejíž zahrada byla výkladní skříní celé ulice. Jenže čas je neúprosný a v posledních dvou letech nám začala mizet před očima. Nejdřív to byly drobnosti – zapomenutá konvice na plotně, opakující se otázky, nepořádek, který by dříve nesnesla.
S manželem Petrem jsme dlouho váhali, jak situaci řešit. Nechtěli jsme jí brát pocit svobody, ale strach o její bezpečí narůstal. Když jednou v zimě nechala otevřené vchodové dveře celou noc, věděli jsme, že musíme jednat.
„Mami, co kdyby ti sem někdo chodil pomáhat? Jen párkrát v týdnu. Uvaří, poklidí, popovídáte si,“ nadhodil Petr opatrně u nedělního oběda. Čekala jsem odpor, hádku, možná i pláč. Jarmila nás však překvapila. Chvíli mlčela, dívala se do prázdna a pak jen tiše přikývla. „Možná máš pravdu, Petříku. Už na to asi sama nestačím.“ Byl to vzácný moment jasné mysli a pokory, který nás ukolébal do falešného pocitu bezpečí. Měli jsme pocit, že jsme vyhráli.
Našli jsme paní Alenu. Byla to zkušená pečovatelka s klidným hlasem a empatickým přístupem. Vše bylo domluvené. První návštěva měla proběhnout ve středu dopoledne. Vzala jsem si v práci volno, abych byla u toho a obě ženy seznámila, ačkoliv jsme tchyni o příchodu paní Aleny opakovaně ujišťovali.
Když jsme s Alenou zazvonily u branky, Jarmila byla na zahradě. Byl krásný den, slunce svítilo, ale v momentě, kdy tchyně zvedla hlavu a uviděla nás, se atmosféra prudce změnila. Místo úsměvu nebo alespoň zvědavosti jsem v její tváři uviděla čirou hrůzu. Nebyl to strach z návštěvy. Byl to instinktivní děs zvířete zahnaného do kouta.
„Jarmilo, to jsem já, Radka. A vedu vám tu pomocnici,“ zavolala jsem vesele, snažíc se ignorovat svíravý pocit v žaludku.
Jarmila však nereagovala na mé jméno. V jejích očích nebyl záblesk poznání. Viděla jen dvě cizí postavy, které se dobývají do jejího teritoria. „Jděte pryč! Okamžitě zmizte!“ zakřičela hlasem, který jsem nepoznávala – byl hrubý, hysterický a plný paniky.
Než jsme stihly cokoliv udělat, rozběhla se k domu, ale ne proto, aby se schovala. Otevřela kotec. Její starý německý ovčák, který byl za normálních okolností dobrák, vycítil paniččino rozrušení. S hrdelním štěkotem se vyřítil proti brance, za kterou jsme stály.
„Bary, nesmíš!“ křikla jsem, ale pes vnímal jen emoce své velitelky. Jarmila mezitím zabouchla vchodové dveře a slyšela jsem, jak horečnatě otáčí klíčem v zámku na dva západy. Stály jsme tam s paní Alenou, oddělené plotem od rozuřeného psa a zamčeného domu, ve kterém se skrývala žena, jež nás v tu chvíli považovala za smrtelné nebezpečí.
Paní Alena byla profesionálka. Neječela, neustoupila, jen klidně řekla: „To se stává. Je dezorientovaná. Raději poodejdeme.“
Teprve když se pes uklidnil a Petr musel přijet z práce, aby se dostal do domu (měl vlastní klíče a Jarmila na jeho hlas přes dveře nakonec zareagovala), dolehla na mě tíha celé situace. Našli jsme tchyni schoulenou v křesle, třesoucí se, s výrazem malého vyděšeného dítěte. Už nevěděla, že na nás poštvala psa. Nevěděla, že jsme tam vůbec byly. Jen opakovala, že se bála těch „zlých lidí venku“.
Ten večer jsme s manželem seděli v kuchyni a mlčeli. Nebyl to vztek na „zlou tchyni“. Byla to drtivá lítost. Uvědomili jsme si, že ten souhlas u nedělního oběda byl jen prchavým okamžikem v moři zmatku. Jarmila to neudělala naschvál. Její mozek jí v tu chvíli vykreslil jinou realitu – realitu, kde je v ohrožení a musí se bránit všemi prostředky.
Byla to tvrdá lekce. Pochopili jsme, že domácí péče v této formě už možná nebude stačit. Že demence není jen o zapomínání jmen, ale o ztrátě základního pocitu bezpečí ve vlastním světě. Ten den nás pes nepokousal, ale ta situace nám zanechala jizvu na duši. Jizvu, která nám připomíná, že musíme hledat jinou cestu, jak mamince pomoci, i když to bude znamenat další bolestná rozhodnutí.
