Článek
Bylo úterý večer, takové to šedivé, ulepené úterý, kdy nic nejde podle plánu. Mladší syn měl záchvat vzteku, protože jsem mu špatně nakrájela jablko, starší dcera rozlila kakao do mé klávesnice a já jsem měla na triku skvrnu od rajské, které jsem si nevšimla celý den. Když konečně usnuli, svalila jsem se na gauč mezi hromady nevyžehleného prádla. Byla jsem tak vyčerpaná, že jsem neměla sílu ani dojít do sprchy. Automaticky, jako feťák, co potřebuje dávku, jsem sáhla po telefonu. Jen na chvilku. Jen vypnout mozek. To byla chyba.
První fotka: Moje známá ze střední. Vysmátá, v náručí miminko, na stole čerstvě upečený kváskový chléb a domácí lučina. Popisek hlásal: „Když děti spí, maminka tvoří. Miluju tyhle naše rána.“ Polkla jsem naprázdno. Moje ráno? Křik, hledání ztracené ponožky a studená káva vypitá ve stoje. Scrolluju dál. Influencerka, co má stejně staré děti jako já. Ukazuje jejich pokojíček. Všechno je béžové, dřevěné, edukační. Žádný plast, žádný bordel. Její děti si tiše hrají s montessori pomůckami. Podívala jsem se na náš koberec, kde se válely kousky Lega, které se mi pravidelně zabodávají do chodidel, a plastová tatrovka bez jednoho kola.
Cítila jsem, jak se mi svírá žaludek. Taková ta těžká, lepkavá úzkost. Co dělám špatně? Jsem líná? Jsem neschopná? Proč ony stíhají péct, cvičit jógu, mít naklizený dům, a ještě u toho vypadat jako ze žurnálu, zatímco já jsem ráda, že si stihnu vyčistit zuby? Ten kontrast mezi mým chaosem a jejich filtrovanou dokonalostí mě ničil. Připadala jsem si méněcenná. Jako bych svým dětem nedávala dost, protože jim k večeři ohřívám párky, zatímco „správná matka“ by měla servírovat quinou s avokádem.
Snažila jsem se jim vyrovnat. Minulý týden jsem se rozhodla, že upeču ty zdravé muffiny z dýně, co na mě vyskočily v reels. Výsledek? Kuchyň vypadala, jako by tam vybouchla bomba, muffiny byly uvnitř syrové a děti je po jednom kousnutí s odporem vyplivly. „Mami, to je hnusný, já chci Brumíka,“ řekl syn. V tu chvíli mi bouchly saze. Začala jsem brečet. Seděla jsem na zemi v kuchyni, v mouce, a brečela jsem kvůli pitomejm muffinům. Nešlo o jídlo. Šlo o ten pocit, že selhávám na všech frontách, který mi ty sociální sítě denně podsouvaly.
Včera jsem to udělala. Otevřela jsem nastavení a tu aplikaci smazala. Prst chvilku zaváhal, bála jsem se, že přijdu o kontakt se světem, že nebudu vědět, co se děje. Ale jakmile ta ikonka zmizela, ucítila jsem fyzickou úlevu. Dnes ráno jsem nevstala s mobilem v ruce. Místo kontrolování cizích životů jsem se dívala, jak syn jí rohlík s máslem a má u toho drobečky až ve vlasech. Není to „instafriendly“. Není to béžové a estetické. Je to ulepené, hlučné a reálné. Ale je to moje. A dochází mi, že mým dětem je úplně jedno, jestli je chleba kváskový nebo ze supermarketu. Ony nepotřebují dokonalou matku z Instagramu. Potřebují mámu, která není ve stresu z toho, že její život nevypadá jako na obrázku.
