Článek
Začalo to nenápadně. Před pěti lety pan Vlasák upadl na chodbě. Pomohla jsem mu vstát, donesla mu tašku a uvařila čaj. Z jedné návštěvy se stala rutina. Nebyla jsem pečovatelka na plný úvazek, byla jsem spíš takový maják v jeho samotě. On byl sečtělý, bývalý profesor historie, který ztratil ženu i syna. Jeho „nevrlost“ byla jen brněním proti bolesti. Nikdy jsme nemluvili o penězích. Nikdy mi nesliboval hory doly. Naše měna byla jiná – já mu dávala čas a on mi dával pocit, že jsem užitečná v době, kdy mé vlastní děti vyletěly z hnízda a manželství se stalo vlažným zvykem. Nosila jsem mu domácí bábovku prostě proto, že jsem věděla, že kupované pečivo nesnáší. Byla to čistá, nezištná symbióza.
Když zemřel, plakala jsem. Ne okázale, ale upřímně. Chyběl mi ten zvuk jeho hole a vůně starého tabáku. Šok přišel o dva týdny později v kanceláři notáře. Seděli tam dva lidé – muž a žena, asi čtyřicátníci. Jeho synovec a neteř. Viděla jsem je poprvé v životě. Tvářili se důležitě, kontrolovali hodinky. Když notář přečetl závěť: „Svůj byt a veškeré úspory odkazuji paní Haně K., která mi byla v posledních letech jedinou rodinou,“ v místnosti nastalo ticho, které by se dalo krájet. „To je vtip?“ vyštěkl synovec a postavil se. „Kdo to je? Ta… sousedka?“ Otočil se na mě a v jeho očích nebyl smutek nad ztrátou strýce. Byla tam čirá nenávist. „Vy jste ho zmanipulovala!“ křičel, zatímco notář se snažil uklidnit situaci. „Využila jste starého, senilního člověka! My jsme rodina! Krev! Vy jste jen… hyena, co vycítila kořist.“
Odcházela jsem odtamtud jako zločinec. Cítila jsem se špinavá. V hlavě mi hlodal červ pochybností. Udělala jsem něco špatně? Byla jsem na něj hodná proto, že jsem podvědomě doufala?Následující měsíce byly peklem. Zpochybnili závěť. Vláčeli mě po úřadech. Moji sousedé, kteří mě léta znali, se na mě začali dívat úkosem. Fámy se šíří rychle. Najednou jsem nebyla ta hodná Hana, ale ta „chytrá“, co obalamutila starce. Příbuzní vytáhli nejtěžší kalibr. Obvinili mě, že jsem mu bránila ve styku s rodinou. Že jsem ho izolovala. Byla to lež. Pan Vlasák čekal každé Vánoce u telefonu. Nikdy nezazvonil.
Nejhorší na tom není ten právní boj. Ten jsem nakonec, díky jasně sepsané závěti a posudkům o jeho duševním zdraví, vyhrála. Nejhorší je ten pocit morální kocoviny. Zdědila jsem krásný byt v centru, ale kdykoliv tam vejdu, necítím vděk, ale tíhu. Vidím v tom bytě pomník lidského pokrytectví. Ti příbuzní nebojovali o strýcovu památku, bojovali o metry čtvereční. Jejich vztek nebyl spravedlivým hněvem, ale maskovanou vinou. Vinou za to, že ho nechali dožít samotného, a teď potřebovali viníka, na kterého by to selhání hodili. A já jsem byla perfektní terč.
Někdy mám chuť ten byt prodat a peníze rozdat, jen abych měla klid. Abych smyla tu nálepku zlatokopky. Ale pak si vzpomenu na pana Vlasáka. Na to, jak mi říkal: „Haničko, nedejte se. Lidi vám neodpustí nic, a nejmíň ze všeho to, že jste se zachovala líp než oni.“Nechám si ho. Ne kvůli penězům, ale z úcty k jeho rozhodnutí. On věděl, komu to dává. A kdybych se toho vzdala jen kvůli tlaku jeho nepovedené rodiny, zradila bych tím naše přátelství. Jsem v očích poloviny ulice hyena? Možná. Ale vím, že až jednou budu umírat já, chci u sebe člověka, který mi uvaří čaj, ne někoho, kdo čeká na chodbě, až bude moct dědit. A to je pravda, kterou mi žádný soudní spor nevezme.
