Článek
Linda byla vždycky moje chlouba. Byla to ta dcera, o které ostatní matky sní. Vystudovala práva s červeným diplomem, měla slibnou kariéru v nadnárodní firmě a vždy působila tak vyrovnaně, tak dospěle. Když jsem se jí ptala na muže, mávla rukou a s úsměvem říkala, že na lásku má dost času, že teď buduje kariéru. Věřila jsem jí. Věřila jsem v ten obraz úspěšné, nezávislé mladé ženy, kterou jsem vychovala. Byla pro mě důkazem, že jsem jako matka obstála. Když před měsícem zahynula při autonehodě, můj svět se zhroutil. Zůstalo po ní ticho a dokonale uklizený byt, který byl stejně chladný a reprezentativní jako její životní styl.
Ten deník jsem našla náhodou. Nebyl na nočním stolku, byl schovaný hluboko ve skříni, pod starými svetry. Váhala jsem. Mám právo číst myšlenky mrtvého člověka? Ale touha slyšet její „hlas“ byla silnější než morální zábrany. První stránky byly nevinné – poznámky z porad, plány na dovolenou. Ale pak se písmo začalo měnit. Bylo roztřesené, naléhavé. Data neseděla s tím, co mi říkala do telefonu. Četla jsem a cítila, jak mi krev tuhne v žilách. Moje Linda, ta racionální právnička, nepracovala po večerech na důležitých případech. Čekala. Čekala v prázdném bytě na muže, který byl ženatý. V deníku ho nazývala jen „R.“. Popisovala noci plné vášně, ale i dny plné zoufalství, kdy jí nezvedal telefon, protože byl se svou rodinou. Ale to nebylo všechno. Mezi řádky o nešťastné lásce se začaly objevovat zmínky o penězích. „Už zase mi volali z banky. Musela jsem si vzít další úvěr, abych zaplatila ten předchozí. R. chtěl jet na víkend do Paříže, nemohla jsem říct, že na to nemám.“
Seděla jsem na podlaze její ložnice a nemohla dýchat. Ten obraz dokonalosti se mi před očima tříštil na tisíc kousků. Zjistila jsem, že má Linda nebyla úspěšná kariéristka. Byla to osamělá, zadlužená žena, která financovala luxusní životní styl na dluh jen proto, aby udržela pozornost muže, který ji nikdy nemiloval dost na to, aby opustil svou ženu. Cítila jsem vztek. Ne na ni, ale na tu lež. Cítila jsem se podvedená. Proč mi to neřekla? Proč mi lhala do očí, když jsem jí chválila novou kabelku, o které teď vím, že ji stála měsíční splátku nájmu? A pak přišla ta nejhorší otázka: Byla to její chyba, že mi lhala, nebo moje chyba, že jsem vytvořila atmosféru, ve které se bála přiznat selhání?
Následující dny jsem strávila v agónii. Měla jsem chuť ten deník spálit. Vymazat tu „druhou“ Lindu z historie a pamatovat si jen tu, kterou jsem znala. Tu bezchybnou. Bylo by to tak snadné. Nikdo jiný o tom nevěděl. Ale pokaždé, když jsem se podívala na její fotku, viděla jsem v jejích očích stín, kterého jsem si dřív nevšímala. Smutek, který jsem považovala za únavu z práce.
Nakonec jsem deník nespálila. Uložila jsem ho do krabice k jejím věcem. Došlo mi, že pokud chci svou dceru opravdu milovat, musím ji milovat celou. Nejen ten lesklý povrch, kterým se prezentovala světu, ale i tu zraněnou, chybující a zoufalou ženu uvnitř. Bolí to. Bolí to mnohem víc než jen čistý smutek ze ztráty. Je v tom příchuť selhání a lítosti, že jsem jí nedokázala pomoci, že jsem nebyla vrbou, které by se svěřila s tím, že se topí. Už jí nemůžu pomoct splatit dluhy, už jí nemůžu rozmluvit toxický vztah. Ale můžu udělat jednu věc – odpustit jí, že nebyla dokonalá. A odpustit sobě, že jsem to neviděla. Linda nebyla socha na piedestalu. Byla člověk. A možná právě ty chyby, které tak úzkostlivě tajila, ji dělaly lidštější, než jsem si kdy dokázala připustit.
