Článek
S Blankou se známe skoro dvacet let. Naše děti chodily do stejné školky, společně jsme zvládly několik škol v přírodě i můj rozvod. Když jsem tehdy potřebovala večer někomu zavolat, většinou to byla ona. Má ostrý jazyk, ale ke mně se vždycky chovala dobře. Dlouho mi připadalo, že jen říká nahlas věci, které si ostatní nechávají pro sebe.
Klára začala v září studovat a našla si brigádu v malé kavárně. Měla radost z prvních peněz i z toho, že ji přijali bez zkušeností. Jednou mě pozvala, ať se přijdu podívat. Domluvila jsem se s Blankou, že tam zajdeme v sobotu. Dceru zná od malička, tak mi připadalo hezké, že ji uvidí také trochu jinak než při návštěvě u nás doma.
Spletla jednu kávu
Kavárna byla plná a Klára obsluhovala společně s jednou starší kolegyní. Zamávala na nás, ale neměla čas se zastavit. Objednala jsem si čaj, Blanka espresso. Dcera jí za chvíli přinesla cappuccino. Když ji Blanka upozornila, omluvila se a hned se pro kávu vracela. Přesto se kamarádka otočila ke mně: „Ona mě vůbec poslouchala?“
Řekla jsem, že je tu zatím krátce. „Tak snad si umí zapamatovat dvě věci,“ odpověděla Blanka. Když se Klára vrátila, poznamenala, že si příště objednávku raději zopakují. Dcera přikývla. Já chtěla situaci odlehčit, a tak jsem dodala, že doma taky pořád něco hledá. Blanka se zasmála a já s ní. Klára odnesla tác k vedlejšímu stolu.
Myslela jsem, že o nic nejde
Pak jsme se bavily o práci a o společné známé. Na příhodu s kávou jsem skoro zapomněla. Při placení Blanka upozornila na chybu v účtu — zůstalo na něm dražší cappuccino. Měla pravdu, Klára účet opravila. Jenže Blanka přidala poznámku, že dvě chyby u jednoho malého stolu už jsou docela výkon. Dcera se znovu omluvila a já začala hledat peněženku.
Cestou domů jsem si říkala, že se Klára musí naučit zvládat i nepříjemné zákazníky. Zažila jsem je v práci také. Blanka navíc neudělala scénu, nekřičela. Večer jsem se dcery zeptala, jaká byla směna. „Proč ses jí nezastala?“ odpověděla. Překvapilo mě to. Vysvětlovala jsem, že kávu i účet opravdu spletla. „Já vím. Ale proč ses mi s ní smála?“
Najednou jsem si vybavila svoji poznámku. Kláře jsem připomínala, že to byl jen žert a že ji Blanka zná od dětství. Dcera mi řekla, že právě proto jí to bylo nepříjemné. Před kolegyní vypadala jako malá holka, o které si máma povídá s kamarádkou. A já byla ráda, že se zákaznice směje, místo abych si všimla, jak se u toho tváří ona.
Omlouvala jsem hlavně sebe
Další den jsem jí řekla, že mě to mrzí. Nejdřív jsem za omluvu zase chtěla přidat, že jsem neměla nic zlého v úmyslu. Klára mě ale zastavila. „Já nechci, abys za mě řešila každou reklamaci. Jen ses nemusela přidávat.“ To bylo celé. Žádala po mně míň, než jsem si představovala, a přesto jsem jí to v sobotu nedokázala dát.
Blance jsem zavolala. Řekla, že kdyby obsluhoval někdo cizí, chybu by také nenechala být. Souhlasila jsem. Pak se zeptala, jestli už člověk nesmí ani zažertovat. V tu chvíli bych se s ní nejraději nehádala a všechno zase obrátila v legraci. Nakonec jsem jí řekla, že Kláře naše poznámky příjemné nebyly. „Tak to mě mrzí,“ odpověděla. Zněla překvapeně.
Od té doby přemýšlím, kolikrát jsem podobné chování přešla, protože se netýkalo mě ani nikoho mého. S Blankou se dál vídáme. Při poslední kávě se zeptala, jak to Kláře ve škole jde, a já měla radost, že mezi námi není dusno. Už jsem začala vyprávět, co dcera zase nechala na poslední chvíli. Pak jsem se zarazila. Tu historku by si Klára nejspíš také vyprávěla jinak.
