Článek
S manželem jsme spolu třiatřicet let. Milan dělal údržbáře a poslední roky chodil domů utahaný. Když odešel do důchodu, měla jsem radost za něj. Mně je devětapadesát, pracuji v administrativě menší firmy a zatím končit nechci. Myslela jsem, že si teď muž najde vlastní program. On ale začal plánovat hlavně ten náš.
Nejdřív přišel s týdnem na chatě v květnu. Vzala jsem si dovolenou a bylo nám dobře. Pak našel pobyt v termálech a chtěl rezervovat další týden. Řekla jsem, že tolik volna nemám a v práci zrovna zaučuji kolegyni. „Vždyť tam bez tebe taky chvíli vydrží,“ odpověděl. S tím souhlasím. Jenže já tam pořád chodit chci.
Prý už jsme se nadřeli dost
Jednou večer mi ukázal svoje výpočty. Kdybych odešla z práce, z jeho důchodu a našich úspor bychom do mého důchodu vyšli. Výdaje máme malé, byt splacený, děti samostatné. „Nemusíš se už honit. Kdy si budeme užívat, když ne teď?“ zeptal se. Počítal s tím, že mi uleví. Já místo radosti začala hledat, co v těch číslech zapomněl.
Nezapomněl skoro nic. Mohli bychom si to dovolit, i když bych byla klidnější s větší rezervou. Jenže peníze nebyly můj hlavní důvod. Mám ráda lidi z práce, svoje úkoly i to, že se ráno obléknu a někam jdu. Nedávno mi kolegyně volala o radu a já si uvědomila, jak mě těší, že jí umím pomoct. „Takže radši budeš sedět v kanceláři než se mnou u vody?“ shrnul to Milan. V takové podobě to znělo hrozně i mně.
Připomněl mi, jak se přizpůsoboval
Řekl, že kvůli mé práci celé roky čekal s dovolenou na srpen, přestože horka nesnáší. Také se mnou jezdil na návštěvy k mámě, když by raději zůstal na chatě. Má pravdu. Na druhou stranu jsem zase často zůstávala s dětmi sama, když měl pohotovost. Nechtěla jsem ale začít počítat, kdo komu za naše manželství dluží víc.
Navrhla jsem, ať si některé výlety užije s kamarádem. Jenže jeho kamarádi ještě pracují nebo mají nemocné partnerky. Milan se těšil právě na mě. Začalo mi docházet, že zatímco já mám pořád svůj obvyklý den, on přišel o kolegy, pravidelný režim i pocit, že je někde potřeba. Doma bývá všechno hotové dřív, než se vrátím.
Nechci mu slíbit každý den
Minulý pátek jsem přijela později. Zdržela jsem se s kolegyní na kávě a manžel mezitím nachystal večeři. Když jsem mu řekla, kde jsem byla, odsunul talíř. „Na ni čas máš.“ Mrzelo mě to. Měla jsem zavolat, že přijdu pozdě, jenže najednou jsem se omlouvala i za to, že mi s někým jiným bylo dobře. Milan pak řekl, že celý den čekal, až se vrátím. To jsem mu nedokázala vyčítat.
V práci bych mohla požádat o kratší úvazek. Zatím jsem to doma nenavrhla, bojím se, že každý volný pátek bude automaticky patřit našim společným plánům. Včera Milan našel pěkný penzion a přisunul mi telefon. Zeptala jsem se na termín. „Vyber si sama, já můžu kdykoliv,“ řekl. Chtěla jsem mu udělat radost. Jen bych potřebovala, aby moje volno někdy mohlo znamenat i to, že si na pár hodin každý uděláme svůj program.
