Článek
Včera ráno to u nás vypadalo jako vždycky. Chaos. Žena ještě fénovala vlasy, děti křičely, že umřou hlady. Otevřel jsem lednici. Byla smutná. Světlo svítilo na osamělou sklenici okurek a půlku citronu. Ale pak jsem je uviděl. Vzadu, za hrncem s polévkou, se schovávaly dva jogurty. Vytáhl jsem je jako poklad. Podíval jsem se na víčko. Datum spotřeby: před sedmi dny.
Moje mužská logika okamžitě spustila Protokol Záchrany Jídla:
- Vizuální kontrola: Víčko není nafouklé. (Kdyby tam byl botulotoxin, vypadalo by to jako balon).
- Čichová kontrola: Otevřel jsem to. Vonělo to jako čokoláda a mléko. Žádný kyselý závan.
- Chuťová zkouška: Nabral jsem na lžičku. Ochutnal. Bylo to dobré.
- Závěr: Je to naprosto v pořádku. Vyhodit to by byl hřích proti lidskosti a peněžence.
„Tady máte, bagři,“ postavil jsem to před děti. „Dobrota!“ Děti se na to vrhly. Snědly to do poslední lžičky. Olízaly kelímky. Byly šťastné. Já byl šťastný. Krize zažehnána.
A pak přišla ona. Vešla do kuchyně, nalitá čerstvou energií a vůní laku na vlasy. Začala sklízet ze stolu. Vzala prázdný kelímek. Její oči sjely na víčko. Zastavila se. Čas se zastavil. „Petře?“ řekla hlasem, který byl o oktávu vyšší než obvykle. „Kdes vzal ty jogurty?“ „V lednici. Vzadu,“ odpověděl jsem klidně, dojídaje rohlík.
„Tyhle jogurty?“ strčila mi kelímek pod nos. „Vidíš to datum? Vidíš to?! Jsou týden prošlé! TÝDEN!“ Mávl jsem rukou. „Lásko, klid. To je jen číslo. Otevřel jsem to, očuchal jsem to. Tomu nic nebylo. Jogurt je fermentovaný výrobek. To jsou hodné bakterie. Ty už tam jsou, ty se nezkazí.“
Podívala se na mě, jako bych právě přiznal, že jsem dětem do kakaa přimíchal Savo. „Ty jsi jim dal zkažené jídlo! Co když dostanou salmonelu? Co když jim bude špatně? To je hazard se zdravím! Ty jsi úplně ztratil soudnost!“ Okamžitě se vrhla k dětem. „Bolí vás bříško? Je vám špatně?“ Děti na ni koukaly s čokoládou kolem pusy. „Ne, mami. Máme ještě?“
Snažil jsem se to uklidnit logikou (což, jak už vím, je jako hasit oheň benzínem). „Podívej, ty kelímky jsou hermeticky uzavřené. V lednici je pět stupňů. Chemie a fyzika nelžou. Kdybychom se řídili daty na obalech, vyhazovali bychom polovinu jídla. Naši předci taky jedli věci, dokud nesmrděly, a přežili!“
„Naši předci se dožívali třiceti let a umírali na úplavici!“ kontrovala a běžela pro černé uhlí.
Od té doby uplynulo šest hodin. Dětem nic není. Hrají si, skáčou, křičí. Manželka však zavedla režim JIP. Každých dvacet minut se jich ptá, jestli nemají křeče. Měří jim teplotu pohledem. A já? Já jsem byl vykázán z kuchyně jako nezodpovědný živel, který není schopen rozeznat potravinu od jedu. Na stole leží ty prázdné kelímky jako důkazní materiál pro sociálku.
Cítím se trochu ukřivděně. Ušetřil jsem asi třicet korun a zachránil planetu od zbytečného odpadu. Ale doma mám atmosféru, jako bychom čekali na vypuknutí epidemie cholery. Příště ten jogurt raději sním sám. Potají. V garáži. A kelímek spálím.
