Článek
Celé dopoledne jsem nervózně přerovnávala příbory a kontrolovala pečeni v troubě, i když jsem věděla, že je maso už dávno hotové. Petr seděl v obýváku, v ruce noviny, které nečetl, a díval se do prázdna. Znala jsem ten výraz. Byl to klid před bouří. Vždycky byl na Kláru fixovaný, hlídal ji jako oko v hlavě, odháněl nápadníky už na střední. Teď, když nám oznámila, že chodí s mužem, který by mohl být jeho mladším bratrem, jsem čekala výbuch. Byla jsem připravená dělat nárazník, hasit emoce, prosit ho, aby nedělal scény. Když zazvonil zvonek, srdce mi bušilo až v krku. Utřela jsem si zpocené dlaně do zástěry a šla otevřít.
Ve dveřích stála naše Klára, rozzářená, v nových šatech, a vedle ní on. Marek. Musím uznat, že nevypadal špatně, ale ten věkový rozdíl byl hmatatelný. Měl šediny na spáncích, drahé hodinky a v očích takový ten sebejistý klid chlapa, co už ví, jak to na světě chodí. Žádný vyjukaný student s kyticí z benzínky. Podal mi ruku, stisk měl pevný, a usmál se tak, že se mu kolem očí udělaly vějířky vrásek. Cítila jsem se divně. Jako bych vítala návštěvu pro nás, ne pro dceru. Pak se v chodbě objevil Petr. Zadržela jsem dech. Čekala jsem tu chladnou, zkoumavou otázku, ten pohled, kterým dokázal znejistit každého kluka v mikině, co kdy překročil náš práh.
Místo toho se stalo něco, co mi absolutně nedávalo smysl. Petr se na Marka podíval, sjel ho pohledem od bot až k té jeho kožené bundě, a jeho tvář se roztáhla do širokého úsměvu. Nazdar chlape, zaburácel a napřáhl ruku. Žádné „Dobrý den, pane Nováku“. Tykal mu. Okamžitě. Marek se zasmál, poplácal Petra po rameni a řekl něco o tom, že má Petr skvělé auto před garáží. Během deseti vteřin ti dva vytvořili alianci. Klára tam stála, držela Marka za ruku, ale oni už ji nevnímali. Bavili se o motoru, o spotřebě, o tom, jak je těžké dneska sehnat dobré náhradní díly.
Oběd byl pro mě utrpením. Ti dva si notovali, jako by se znali roky. Bavili se o politice, o byznysu, o drahé whisky. Petr neustále doléval Markovi víno a smál se jeho vtipům. Já a Klára jsme tam seděly jako komparz. Sledovala jsem svou dceru. Čekala jsem, že bude šťastná, že si „rozumí“, ale viděla jsem v její tváři nejistotu. Marek ji skoro nepustil ke slovu. Kdykoliv chtěla něco říct o škole nebo o zkouškách, Marek ji láskyplně, ale majetnicky pohladil po ruce a řekl něco jako: To je roztomilé, miláčku, ale poslouchej, co říká táta. A Petr? Ten zářil. Konečně měl u stolu někoho sobě rovného.
Když odešli, zhroutila jsem se na židli. V kuchyni bylo ticho, jen myčka tiše hučela. Petr si spokojeně hvízdal a uklízel láhve. Nevydržela jsem to. To nemyslíš vážně, vyhrkla jsem. Tobě nevadí, že je o patnáct let starší? Že by jí mohl dělat otce? Že se k ní chová jako k ozdobě? Petr se zastavil a podíval se na mě s nechápavým výrazem. Prosím tě, co řešíš? Konečně přivedla pořádného chlapa. Má to v hlavě srovnané, má peníze, postará se o ni. O čem bych si asi povídal s nějakým dvacetiletým uchem? O TikToku? Marek je chlap na úrovni.
V tu chvíli mi to došlo a udělalo se mi fyzicky nevolno. Petr v Markovi neviděl hrozbu. Viděl v něm sebe. Viděl v něm parťáka, se kterým může chodit na pivo, zatímco my ženy budeme doma čekat. Nezajímalo ho, jestli je Klára v tom vztahu rovnocenná partnerka. Zajímalo ho jen to, že on sám se u oběda nenudil. Celé ty roky jsem si myslela, že je Petr přísný otec, který chce pro dceru to nejlepší. Dnes jsem pochopila, že jen čekal, až mu dcera přivede kamaráda. A je mu úplně jedno, že ten kamarád si naši dceru koupil jako hezký doplněk ke své krizi středního věku. Klára odcházela s pocitem vítězství, že táta jejího přítele schválil, ale já jsem viděla, jak se za ní zavírají dveře zlaté klece, od které má klíče nejen její přítel, ale teď už i její vlastní otec.
