Článek
Tereza nám to řekla v neděli u oběda. Neplakala. Položila vidličku vedle talíře a oznámila, že v pátek měla naposledy otevřeno. Do konce příštího měsíce musí prostor vyklidit. S majitelkou se už domluvila, zbývající nájem má pokrytý a větší část vybavení si koupí známý, který otevírá bistro.
„Ještě ani nezačala pořádná sezona,“ namítl Karel.
„Tati, já tam měla prázdno i v sobotu.“
Zeptala jsem se, co bude dělat potom. Zatím nevěděla. Ozvala se bývalé kolegyni z hotelu, ale nic domluveného neměla. Karel jí přidal řízek, přestože už předtím řekla, že nechce.
Kavárnu otevřela před dvěma lety. Vymalovali jsme jí s Karlem zázemí, já ušila podsedáky a on vyrobil polici na hrnky. První týdny jsme tam chodili tak často, až nás Tereza poprosila, abychom u jednoho čaje nezabírali stůl celé odpoledne.
Poslední dobou jsme tam skoro nebyli. Dcera na otázky odpovídala, že se drží, a my byli rádi, že ji nemusíme litovat.
Večer Karel rozložil na stole papíry.
„Šedesát tisíc by jí dalo tři měsíce. Mohla by zkusit snídaně. Lidi teď na snídaně chodí.“
„Z čeho jí je chceš dát?“
Podíval se na mě, jako bych se ptala zbytečně.
Na lednici visel vytištěný plán naší cesty. Lisabon, potom vlakem na sever, několik dní u oceánu. Poprvé od svatební cesty jsme měli být pryč déle než týden. Tentokrát se nám podařilo v práci zařídit celé čtyři týdny volna.
„Tak pojedeme na kratší dobu,“ řekl.
„Já nechci.“
Zůstali jsme na sebe hledět. Bylo mi padesát šest a ta dvě slova zněla v naší kuchyni nepatřičně tvrdě.
„Vždyť jde o Terezu.“
„Já vím, o koho jde.“
Přisunul si kalkulačku. Řekla jsem mu, ať zatím nic neposílá. Namítl, že mi přece nebude brát peníze za zády. Přesto jsem té noci zkontrolovala společný účet. Pak jsem telefon schovala pod polštář, aby neviděl, co dělám.
Ráno se mnou mluvil jen o nákupu. V práci jsem třikrát otevřela zprávu pro Terezu a třikrát ji smazala. Chtěla jsem jí vysvětlit, že nejsem proti pomoci. Jenže čím déle jsem psala, tím víc to vypadalo, že od ní potřebuji potvrzení, že jsem pořád dobrá máma.
Ve středu nás pozvala, abychom vybrali nádobí, které bychom chtěli domů. Přinesli jsme krabice. Karel vzal i metr.
Za výlohou chyběla nabídka dortů a v rohu stály na sobě tři židle. Tereza měla vlasy stažené obyčejnou gumičkou a seděla u stolu s hrnkem rozpustné kávy.
„Stroj už je vyčištěný pro kupce,“ vysvětlila, když jsem se podívala k pultu.
Karel si odložil bundu a začal měřit místo pod oknem.
„Sem by se vešla menší vitrína. Kdybys dělala housky a vejce, nepotřebuješ tolik dortů.“
Tereza položila hrnek. „Já už jsem prodala i lednici.“
„To se dá ještě zastavit. Máma a já jsme přemýšleli, že bychom ti pomohli s nájmem.“
Otočila se ke mně. Cítila jsem, jak mi hoří obličej.
„Já s tím nesouhlasila,“ řekla jsem.
Karel prudce svinul metr. Čekala jsem, že teď budu muset před dcerou obhajovat dovolenou. Místo toho Tereza vstala a pootevřela dveře do ulice.
„Já ty peníze nechci.“
Zvenku bylo slyšet autobus a cinknutí lahví z protější večerky.
„Nemusíš nám je vracet,“ řekl Karel tišeji.
„Tati, já nechci další tři měsíce.“
Teprve potom se rozplakala. Utírala si tváře rukávem. Prý už několik týdnů ráno počítá hodiny do zavření. Když se domluvila s kupcem, poprvé po dlouhé době usnula bez přemýšlení, co by ještě měla změnit.
„Proč jsi nám to neřekla?“ zeptala jsem se.
„Protože jste mi pokaždé začali něco radit. A já se styděla říct, že už nechci ani dobrý nápad.“
Karel se opřel o polici, kterou jí vyrobil. Prohlížel si prázdné otvory po háčcích. Pak se zeptal, jestli si je opravdu jistá.
Tereza přikývla. On už nic dalšího nenavrhl.
Začali jsme balit. Nechala jsem si čtyři zelené hrnky. Tereza mi podávala podsedáky a já se přistihla, že jí chci poradit, aby si je nechala, kdyby někdy otevřela něco menšího. Složila jsem je do krabice pro charitu.
Cestou domů Karel dlouho mlčel. Před domem vypnul motor, ale nevystoupil.
„Neměl jsem říkat, že jsme se domluvili oba.“
„Nedomluvili jsme se vůbec.“
Přikývl. „Já vím. Nic jí posílat nebudu.“
Další dvě soboty jsme vozili věci. Karel odmontoval svou polici a odvezl ji kupci spolu s ostatním vybavením. Mrzelo ho, když ji ten muž naložil dospod pod stoly.
„Třeba ji použije,“ odpověděla jsem.
„Já vím. Jen jsem ji dělal tam.“
Na letiště jsme jeli šest týdnů po posledním odvozu. Tereza mezitím nastoupila na recepci hotelu. Zatím na záskok, nic trvalého neslibovala. Karel se jí u odletové brány dvakrát ptal zprávou, jaká byla směna.
„Je v práci,“ připomněla jsem mu.
„Já jen jestli to zvládá.“
Neřekla jsem, že určitě ano. To jsem nevěděla. Dívala jsem se na lidi kolem nás a čekala, jestli zase začne počítat, o kolik bychom mohli cestu zkrátit.
Místo toho se zeptal, kde budeme první večer jíst.
Vytáhla jsem z batohu naše poznámky. Karel měl telefon pořád v ruce. Začala jsem mu číst o malé jídelně za nádražím. U ryby s bramborami jsem udělala tužkou křížek. Tu jsem si chtěla dát. Pak jsem otočila stránku a hledala cestu od hotelu.
