Článek
Všichni to známe. Jednou za čas to padne na vás. Jubileum. Kulatiny. Nebo prostě jen fakt, že je léto a máte barák se zahradou, takže se automaticky předpokládá, že nakrmíte celou rozvětvenou rodinu. Když mi manželka oznámila, že budeme slavit sedmdesátiny tchyně u nás, nehnul jsem brvou. Jsem chlap. Jsem pragmatik. „Fajn,“ řekl jsem. „Koupím sud piva, naložím deset kilo krkovice, vytáhnu lavičky z garáže a je to.“ Měl jsem plán. Byl jednoduchý, byl efektivní a byl levný. Jenže moje žena neměla plán. Moje žena měla vizi.
„Petře, to nemůžeš brát takhle,“ podívala se na mě soucitně. „Maminka si zaslouží úroveň. Bude to slavnostní oběd. Tabule do tvaru U. A musí to mít řád.“ Slovo „řád“ v podání mé ženy obvykle znamená, že já budu trpět.
V pátek večer to začalo. Na jídelním stole rozložila velký arch papíru. Na něm byl nákres stolu. Vedle ní ležela hromádka barevných lepicích papírků se jmény všech hostů. Vypadalo to jako válečná porada v bunkru pod Berlínem. „Musíme vyřešit zasedací pořádek,“ prohlásila vážně. „Proč?“ zeptal jsem se naivně. „Prostě přijdou a sednou si tam, kde bude místo. Je to přirozený výběr. Rychlejší vyhrává lepší židli.“ Vrhla na mě pohled, kterým by se dalo řezat sklo. „Takhle to nefunguje. Nemůžeš nechat sedět tetu Bětu vedle strýce Karla.“ „Proč ne? Jsou to sourozenci.“ „Protože Karel jí dluží pět tisíc z roku 1998 a Běta mu to nezapomněla. Kdyby seděli vedle sebe, do polévky máme hádku.“
A tak začala hra Tetris s lidmi. Seděl jsem tam, pil pivo a sledoval tu zkázu. „Tak dáme Bětu sem, na čelo, vedle babičky,“ navrhla žena a přilepila růžový lísteček. „To nejde,“ namítl jsem, ačkoliv jsem se zapřisáhl, že budu mlčet. „Tam táhne od dveří na terasu. Běta má revma. Bude si stěžovat, že na ni fouká, a já budu muset zavřít dveře. V tu chvíli se začne potit strýc Pepa, který sedí naproti, a sundá si sako. A věř mi, nikdo nechce vidět Pepu v propocené košili.“
Manželka povzdechla a přesunula Bětu. „Tak sem. Vedle sestřenice Jany.“ „Jana je veganka a aktivistka,“ připomněl jsem. „A Běta bude určitě komentovat, proč Jana nejí tu svíčkovou a že v jejím věku by měla jíst maso, aby porodila zdravé děti. Do deseti minut tam máš konflikt generací.“
Situace začínala být kritická. Ukázalo se, že naše rodina je soubor vzájemně nekompatibilních jednotek. Karel nesmí k Bětě. Jana nesmí k myslivci Frantovi. Děti nesmí k váze z míšeňského porcelánu. Tchyně musí sedět tak, aby viděla na všechny, ale nikdo nesmí vidět, kolik si dává rumu do kafe.
„Mám nápad,“ řekl jsem a myslel jsem to smrtelně vážně. „Udělejme švédské stoly.“Manželka se zastavila s lístečkem v ruce. „Cože?“ „Bufet. Raut. Nazvi si to, jak chceš. Dáme jídlo na jeden dlouhý stůl ke stěně. Talíře na kraj. Ať si každý nabere, co chce, a sedne si, kam chce. Nebo ať stojí. Když bude chtít Běta drbat s mámou, stoupne si k ní. Když uvidí Karla, poodejde k chlebíčkům. Je to samoregulační systém. Fyzika. Lidi se přirozeně shlukují podle sympatií.“
Nastalo ticho. „Ty chceš,“ začala pomalu, „aby si moje maminka na své sedmdesátiny musela chodit pro jídlo s talířem jako v závodní jídelně? Aby teta Běta jedla ‚na stojáka‘ jako kůň?“ „Není to jako v jídelně. Je to moderní catering! Je to dynamické! Lidi se promíchají! Nebudou pět hodin sedět na zadku a tupě zírat do ubrusu!“ „Je to barbarství,“ uzavřela debatu. „Bude se servírovat. A bude zasedací pořádek. A ty mi s tím pomůžeš.“
Vrátili jsme se k papírkům. Po hodině kombinatoriky, která by zavařila i superpočítač v NASA, jsme se dostali do slepé uličky. Zbýval nám jeden host. Já. „Kam dáme tebe?“ zeptala se žena bezradně. Místo zbylo jen mezi tetou Bětou (stížnosti na zdraví) a tchyní (stížnosti na všechno ostatní). „Tam si nesednu,“ řekl jsem rezolutně. „To je Bermudský trojúhelník dobré nálady. Tam umře každá konverzace.“ „Ale jinde není místo! U dětí sedět nemůžeš, ty se tam nevejdou. A vedle Franty taky ne, protože byste celou dobu řešili jenom auta a fotbal.“ „No právě! To je pointa oslavy! Abych se bavil!“
Manželka si promnula spánky. „Ty to prostě jenom komplikuješ. Místo abys hledal řešení, tak hledáš problémy.“ Já hledám problémy? Já jsem navrhl bufet! Řešení všech problémů lidstva! Podíval jsem se na ten papír. Byl polepený tak, že už nebyl vidět stůl. Vypadalo to jako strategie bitvy u Waterloo, kde Napoleon prohrává na všech frontách.
„Víš co?“ vstal jsem. „Dej mě na hanbu. Nebo do kuchyně. Já budu dělat servis. Budu nosit ty talíře, aby teta Běta nemusela vstávat. Ale odmítám sedět dvě hodiny a poslouchat, jaké má kdo nemoci, zatímco mi bude stydnout polévka.“ „Výborně,“ odsekla. „Takže ty se z toho zase vyvlékneš.“ „Nevyvlíknu. Jdu zkontrolovat zásoby do garáže. A možná tam přeorganizuju ponk. Tam totiž vím, kam patří kladivo a kam šroubovák. Nástroje se totiž neurážejí, když je položíš vedle sebe.“
Odešel jsem. Teď sedím v garáži. Mám tu klid. Dívám se na polici s plechovkami barev a uvědomuju si, že i ty barvy jsou seřazené logičtěji než naše příbuzenstvo. Manželka nahoře stále lepí papírky. Slyším ji, jak si mumlá: „Ale když dám Janu sem, tak bude mít sluníčko v očích…“
Je to marný boj. V sobotu to stejně dopadne katastrofou. Někdo si sedne jinam, protože „tady je lepší světlo“, teta Běta se urazí, že nemá vidličku po pravé ruce, a strýc Karel se opije dřív, než dojde na přípitek. A já? Já budu kroužit kolem s mísou řízků a tiše závidět těm Švédům. Ti věděli, proč vymysleli stoly, u kterých se nemusí řešit zasedací pořádek. Jsou to géniové.
