Článek
„Ty ho líčíš, jako bys ho chtěla pro sebe,“ řekla mi Michaela nad vrácenými knihami.
Zasmála jsem se. Stála u výpůjčního pultu a já jí právě vyprávěla, jak soused Viktor pomohl paní ze třetího patra odnést rozbitou pračku. Zase nějakou historku o něm. Přidala jsem, že je dva roky vdovec a bydlí sám.
„Mně je dobře takhle,“ odpověděla jsem.
Po rozvodu jsem tu větu používala často. Byla pravdivá, když jsem si v neděli četla do poledne. Méně pravdivá bývala večer, když jsem měla chuť někomu říct něco úplně obyčejného a neměla komu.
Viktor bydlel o patro níž. Potkávali jsme se u schránek, půjčoval mi štafle a občas se cestou z obchodu zastavil na kávu. Pamatoval si, kdy pořádáme v knihovně besedu. Jednou mi přinesl housku, protože viděl, že v samoobsluze už zavírají.
Michaela byla moje kamarádka od učiliště. Uměla si objednat víno, které neznala, a vrátit číšníkovi studenou polévku. Já dokázala bez zaváhání mluvit před třídou školáků, ale při seznamování jsem se schovávala za otázky na druhé.
Navrhla jsem společnou večeři ve třech. Viktor souhlasil. Michaela mi večer poslala dvě fotografie šatů. Vybrala jsem modré.
V restauraci jí pochválil náušnice. Vyrobila je její neteř, a než přinesli pití, vyprávěli si o dětech svých sourozenců. Seděla jsem naproti nim a rovnala příbor, který už ležel rovně.
„Dana říkala, že chodíte na dlouhé túry,“ obrátila se k němu Michaela.
„Dřív. Teď spíš nevím, kam bych šel.“
Věděla jsem to. Stěžoval si mi na to u kávy. Tehdy jsem mu doporučila turistický oddíl. Teď jsem si přála, abych mu bývala nabídla, že půjdu s ním.
Michaela vytáhla telefon a ukázala mu fotku z Jeseníků. Naklonil se k ní. Poznala jsem jeho soustředěný výraz, ten drobný záhyb mezi obočím. Míval ho, když jsem mu vyprávěla o práci.
„Viktor má taky rád staré filmy,“ vstoupila jsem jim do řeči.
Oba se na mě otočili. Žádný film mě nenapadl. Napila jsem se tak rychle, až mě zabolely zuby.
U hlavního jídla Michaela zmínila, že v létě jezdí ráda k moři. Už jsem měla na jazyku poznámku, že potřebuje slušný hotel a na dovolené nesnáší improvizaci. Viktor přece nejradši cestoval s batohem. Stačilo to říct lehce, jako veselou vzpomínku na náš společný pobyt.
Michaela zatím rozlomila kousek chleba a podala mi košík. Připomněla jsem si, jak se mnou po rozvodu sedávala na zemi mezi krabicemi. Tehdy po mně nic nechtěla, ani abych byla zábavná.
„Dáš si taky dezert?“ zeptala se.
Řekla jsem, že musím domů. Zaplatila jsem svou večeři a odmítla Viktorovu nabídku, že půjde se mnou. Venku jsem se neotočila k oknu, přestože jsem chtěla zjistit, jestli si přesedl na mou židli.
Druhý den Michaela zavolala. Viktor jí napsal ještě večer. Chtěli se sejít znovu a ona se ptala, kterou restauraci by měl rád.
„To se ho zeptej,“ řekla jsem ostřeji, než bylo třeba.
Chvíli mlčela. Pak se zeptala, jestli se něco stalo.
„Jen už vám nechci dělat prostředníka.“
„Dobře. Ale ten nápad byl tvůj.“
To jsem nemohla popřít. Po hovoru jsem odnesla hrnek do kuchyně. Zůstala po něm skvrna na stole. Utírala jsem ji dlouho, ačkoli zmizela prvním tahem.
Dalších šest týdnů jsem je vídala odcházet z domu. Jednou se Michaela zastavila i u mě. Přinesla mi makový závin a vyprávěla o výletu, při kterém promokli. Smála se. Já se snažila neposlouchat jen to, zda řekne něco o něm, co už znám.
Potom mi oznámila, že spolu přestali chodit.
„Je hodný,“ řekla. „Jen mi připadalo, že všechno musím začít já. I obyčejné obejmutí.“
Napadlo mě, že bych byla trpělivější. Vzápětí jsem se za tu myšlenku zastyděla. Neměla jsem ponětí, jaké je s ním být, když u toho nejsem jen sousedka.
Měsíc nato mě Viktor zastihl před domem. Zeptal se, jestli mám ve čtvrtek čas. Chtěl mi uvařit večeři.
„Chybí mi naše povídání,“ dodal. „Dřív jsme se aspoň občas sešli u tebe.“
„A Michaela?“ vyhrkla jsem.
„My už spolu nejsme. Myslel jsem, že ti to řekla.“
„Řekla. Jen se potřebuju zeptat, jestli zveš sousedku, nebo mě zveš na rande.“
Zčervenal. „Na rande, Dano.“
Souhlasila jsem. Doma jsem odložila kabelku a zavolala Michaele dřív, než bych si připravila nějaké nevinnější vysvětlení.
Vyslechla mě. Potom se zeptala, jestli se mi líbil už tehdy v restauraci.
„Ano. Došlo mi to tam.“
„A já ti pak chodila vyprávět, jak nám to spolu jde.“
„Měla jsem ti to říct.“
„Jo. Aspoň bych věděla, proč jsi na mě tehdy vyjela.“
Nechtěla podrobnosti o večeři. Řekla, že teď nějakou dobu nepřijde na naše středeční kafe. Nepřemlouvala jsem ji. Když jsme zavěsily, rozbrečela jsem se, a přesto jsem se na čtvrtek těšila.
Viktor připravil těstoviny. Byly trochu slepené a on pořád vstával pro něco, co zapomněl přinést. Když se potřetí zvedl, položila jsem mu ruku na předloktí.
„Už si sedni. Chci si s tebou povídat, dokud to máme teplé.“
Posadil se, ale na jídlo nesáhl.
„Já vařím pro někoho tak jednou za rok,“ přiznal.
Najednou jsem před sebou neměla toho klidného muže od schránek. Byl nervózní snad víc než já.
„A já už dvacet minut přemýšlím, jestli tě můžu políbit,“ řekla jsem.
Podíval se na mě. Tentokrát jsem pohledem neuhnula.
