Článek
Marta nebyla nikdy ten typ tchyně, která by dělala naschvály. Naopak. Byla to žena, která svou lásku vyjadřovala hmotnými statky. Od té doby, co ovdověla, se její svět smrsknul na péči o „mladé“. Chtěla být potřebná, chtěla být součástí našeho života, a protože neuměla říct „mám vás ráda a bojím se samoty“, kupovala si naši přítomnost dárky.
Když se nám narodil Tomášek a naše stará octavia nás nechala viset na dálnici, Marta neváhala. „Vybrala jsem peníze ze stavebka,“ oznámila nám u nedělního oběda a položila na stůl prospekt bezpečného, prostorného vozu. „Chci, aby byla vnoučata v bezpečí.“
Manžel se nejdřív bránil, cítil se dotčený ve své hrdosti živitele, ale nakonec jsme podlehli. Byla to pragmatická volba a my jsme byli upřímně vděční. Cítila jsem obrovskou úlevu.
První náznaky, že něco není v pořádku, přišly nenápadně. Nebyly to příkazy, spíš drobné poznámky, které se zarývaly pod kůži. „Doufám, že v tom autě nebudete jíst rohlíky, stalo mě to jmění,“ prohodila, když jsme jeli na výlet. Nebo: „Kam zase jedete? Takhle ty kilometry natočíte hned a klesne tomu cena.“
Z auta se stal veřejný majetek. Marta začala brát automaticky, že když ona potřebuje odvézt na hřbitov, k lékaři nebo na nákup, my jsme k dispozici. Kdykoliv. „Vždyť máte to velké auto, do toho se mi dobře nastupuje,“ argumentovala. Kdybychom odmítli, následoval by povzdech: „Já jsem se pro vás vydala z posledního a vy mě teď nenecháte ani svézt.“
Byl to dluh, který se nedal splatit. Neviditelná nit, za kterou tahala, kdykoliv se cítila osamělá.
Krize nastala o Velikonocích. Chtěli jsme jet s dětmi na hory, do pronajaté chalupy. Těšili jsme se na klid, na to, že budeme jen my čtyři. Když jsme to Martě oznámili, její tvář ztuhla.
„Na hory? Teď? Hlásili námrazu,“ řekla tvrdě. „Mami, to auto má náhon na všechna kola, je bezpečné. Právě proto jsi ho vybrala, ne?“ namítl manžel klidně.
Marta se postavila a v očích se jí zaleskly slzy, které ale nebyly jen smutné, byly i manipulativní. „Já jsem to auto nekupovala proto, abyste mi v něm zabili vnoučata někde na náledí! Jestli tam pojedete, tak beze mě. Ale pamatujte si, že jestli se tomu autu něco stane, zlomí mi to srdce. Dala jsem do toho všechno.“
A pak přišla ta věta, která visela ve vzduchu měsíce: „Kdybych věděla, že si s mými penězi budete dělat, co chcete, bez ohledu na můj názor, nikdy bych vám ho nekoupila.“
V tu chvíli v místnosti nastalo ticho. Manžel se podíval na mě, já na něj. Najednou nám to došlo. Ona si nekoupila auto pro nás. Ona si koupila podíl v naší rodině. Koupila si právo veta. Právo rozhodovat, kam pojedeme a jak budeme žít, protože „investovala“. To auto nebyl dopravní prostředek, byl to nástroj kontroly. Její strach o nás a její samota se přetavily do majetnického nároku, který nás dusil.
Ten víkend jsme nikam nejeli. Atmosféra byla otrávená a radost z výletu zmizela. Ale něco se v nás změnilo.
Večer jsme si s manželem sedli a udělali nejtěžší finanční rozhodnutí našeho manželství. Vzali jsme si půjčku. Ne na dovolenou, ne na rekonstrukci. Vzali jsme si půjčku, abychom Martě auto vyplatili.
Když jsme jí o týden později přinesli peníze, nepochopila to. Plakala, křičela, že jsme nevděční, že ona nám chtěla jen pomoci. Bylo mi jí líto. Viděla jsem před sebou stárnoucí ženu, která si myslela, že si lásku a poslušnost může pojistit trvalým příkazem.
„Mami, my si vážíme tvé pomoci,“ řekl jí manžel pevně, ale laskavě. „Ale musíme být svobodní. To auto si necháme, ale teď je naše. A my budeme rozhodovat, kam s ním pojedeme.“
Vztahy to ochladilo. Marta se cítí ukřivděná, má pocit, že jsme její dar „hodili do koše“. Ale pro nás to byl jediný způsob, jak zachránit nejen naši důstojnost, ale i to, co z našeho vztahu s ní zbylo. Pochopili jsme, že dary, které se dávají s podmínkami, nejsou dary, ale úplatky. A svoboda, i ta splácená s vysokým úrokem, je levnější než život v pozlacené kleci.
