Článek
Všechno to začalo naprosto nevinně. Našla jsem si novou nejlepší kamarádku. Naše dcery si rozuměly, ona mě zahrnovala dárky a já měla pocit, že jsem konečně potkala spřízněnou duši. Velmi brzy se ale začaly objevovat trhliny.
Zatímco moji dceru zbožňovala a její dceři všechno procházelo, mého syna doslova nesnášela. Cokoliv udělal, bylo špatně. Kdykoliv jsem se ohradila, dostala jsem přednášku o tom, jak jsem příšerná matka, jak synovi nadržuji a ničím dceři život. Všichni známí mě před ní varovali, ale já byla slepá. Proč? Protože přišlo to magické pozvání: „Jedeme na tři týdny za přítelem do Itálie. Pojďte s námi, zaplatíte jen letenky a jídlo!“
Vítejte v italském pekle
Vidina moře pro děti a ušetřených desítek tisíc přebila můj mateřský instinkt. Hned po příjezdu ale sklapla past. Moje úžasná kamarádka se na celé dny zavřela do pokoje s tím, že jí není dobře. Jen si četla a psala na mobilu.
Zatímco ona relaxovala, já fungovala jako bezplatný animátor, chůva a kuchařka. Musela jsem s dětmi na pláž a pak uvařit pro všechny. Místo vděku mi ale vpálila do obličeje, že jsem nevděčná JÁ, protože si dostatečně nevážím toho, že nás vzali k moři, a že neděkuji za jídlo, které milostivě sem tam uvařila ona.
Izolace dcery a Xanax na uklidněnou
To nejhorší ale teprve přišlo. Kamarádka se svým italským přítelem začali mou dceru cíleně izolovat. Brali ji na večerní procházky beze mě a mého syna. Zahrnovali ji dárky a komplimenty, jak je úžasná, a mně do očí tvrdili, že beze mě je moje dcera mnohem šťastnější a uvolněnější. Moje vlastní dítě se mnou najednou nechtělo chodit na pláž a raději trávilo čas zavřené s nimi v pokoji!
Když jsem se z toho psychicky zhroutila a začala plakat, kamarádky přítel mi s ledovým klidem oznámil, že mám panickou ataku a strčil mi do ruky kapičky Xanaxu.
Udělali ze mě labilní trosku. A pak mi kamarádka s cigaretou v ruce a chladným pohledem vpálila čistou pravdu: „Jste tady jen proto, abyste dělali křoví a bavili moji dceru. Když tu nebude tvoje dcera, nebude mít moje malá zábavu.“
Útěk se dvěma kufry a surfy
V tu chvíli mi konečně došlo, v jak šílené pasti jsem. Když jsem oznámila, že balím věci a okamžitě odlétáme, strhlo se peklo. Řvali na mě, ať jim zmizím z očí. Její italský přítel mě poslal do patřičných míst a dodal, že na letiště si mám s kufry a dětmi dojít třeba pěšky. Moje zmanipulovaná dcera do toho plakala, že chce zůstat s tetou.
Zůstala jsem stát na ulici. Sama, 1400 kilometrů od domova, se dvěma plačícími dětmi, kufry a batohy. Domů jsem se dostala jen díky pomoci cizích lidí, sedmihodinové cestě vlakem, třem přestupům a známé, která pro nás dojela autem.
Dostala jsem tu nejtvrdší lekci v životě. Když vám někdo nabízí luxusní dovolenou zadarmo, vždycky si za to nakonec zaplatíte. A často mnohem víc, než by stál ten nejdražší hotel.
