Článek
Jana pracuje v menší účetní firmě v Hradci Králové. V kanceláři je jedenáct lidí a většina z nich začíná pracovní den stejně – cestou ke kávovaru v malé kuchyňce.
Před dvěma lety se kolegyně Renata nabídla, že bude všechno kolem kávy zařizovat.
„Pošlete mi každý dvě stovky a já budu hlídat, aby nic nechybělo,“ navrhla.
Nikdo proti tomu nic neměl.
Jana každý měsíc posílala dvě stě korun na Renatin účet. Za kávu, mléko a další věci do kuchyňky jí to nepřipadalo přehnané.
Renata měla platby pečlivě pod kontrolou.
Když Jana jednou na začátku měsíce zapomněla, přišla jí už osmého zpráva.
„Jani, ještě tam od tebe nemám kafe.“
Jana se omluvila a dvě stovky okamžitě poslala.
„Ale kávu přece máte v ceně“
Jedno pondělní ráno kávovar přestal fungovat.
Renata byla na dovolené, a tak Jana zavolala na servisní číslo nalepené na přístroji.
Technik přijel ještě dopoledne.
Při opravě otevřel skříňku pod kávovarem a všiml si několika balení zrnkové kávy.
„Tohle používáte?“ zeptal se.
Jana přikývla.
„Kolegyně ji objednává. Skládáme se jí na ni.“
Technik se na ni podíval.
„A proč? K tomu stroji máte kávu v ceně.“
Jana si myslela, že se přeslechla.
Firma podle něj platila balíček, který zahrnoval pronájem kávovaru, servis i několik kilogramů kávy každý měsíc.
„My ji sem normálně vozíme.“
Jana zavolala šéfovi.
Ten potvrdil totéž.
Kávovar pořídil právě proto, aby zaměstnanci měli základní kávu zdarma.
O společném vybírání peněz nevěděl.
Renata nic nezapírala
Po návratu z dovolené se Renaty kolegové zeptali, proč jim nikdy neřekla, že firma kávu platí.
Její odpověď Janu překvapila.
„Protože ta káva není dobrá.“
Renata vysvětlila, že ji po instalaci stroje několik lidí kritizovalo. Proto objednala jinou značku a ta kolegům chutnala podstatně víc.
To byla pravda.
„Vždyť jste si ji všichni chválili,“ připomněla jim.
Také zdůraznila, že dvě stě korun nebylo jen za kávu. Kupovala mléko, cukr, čaj, sušenky, prostředky do myčky a čas od času nové hrnky.
Na otázku, co se dělo s balíčky kávy od dodavatele, odpověděla, že zůstávaly ve skladu.
Některé se rozdaly obchodním partnerům a část si podle ní občas někdo odnesl domů.
„Stejně by se tady nevypila.“
Jana si ale nepamatovala, že by jí někdo někdy nabídl jediné balení.
Dvě stovky nebyly problém
Za dva roky poslali zaměstnanci Renatě dohromady desítky tisíc korun.
Když začali chtít přesné vyúčtování, Renatu to urazilo.
Ukázala objednávky kávy a několik účtenek. Tvrdila, že na celé věci nevydělávala.
Jana jí v tom docela věřila.
Renata skutečně hlídala zásoby, doplňovala kuchyňku a často řešila věci, kterých si ostatní všimli až ve chvíli, kdy chyběly.
Jenže Janě se stále vracela jedna věc.
Před několika měsíci jí Renata připomínala dvě stě korun osm dní po termínu.
Přitom věděla, že káva zdarma leží o pár metrů dál ve skladu.
„Kdybys nám řekla, že firma kafe platí, a zeptala se, jestli chceme přispívat na lepší, asi bych řekla ano,“ řekla jí Jana.
„Ale tys nám tu možnost nedala.“
Renata odpověděla, že zbytečně řeší slovíčkaření. Výsledek byl přece stejný – všichni měli každý den kávu, která jim chutnala.
Část kolegů s ní dokonce souhlasila.
Jiným vadilo totéž co Janě.
Společný fond skončil
Šéf nakonec rozhodl jednoduše.
Káva, která je součástí smlouvy, se od té doby ukládá přímo v kuchyňce. Mléko, cukr a čaj platí firma.
Pokud zaměstnanci chtějí dražší kávu, mohou se na ní domluvit sami.
Renata už společné peníze nevybírá.
S Janou se dál normálně baví, i když několik týdnů mezi nimi bylo znát napětí.
Asi měsíc po celé hádce přišla Janě během porady zpráva od kolegy.
„Došlo kafe. Neobjednáme zase to Renatino?“
Jana se podívala na téměř prázdný šálek.
„Klidně,“ odepsala. „Ale tentokrát chci předem vědět, za co platím.“
