Článek
Sedím v kavárně a přesvědčuji sama sebe, že mrkvový dort je zelenina.
Mrkev obsahuje. To je fakt. A kávu mám bez cukru, takže jestli se na to podívám správně, právě vedu velmi zdravý život.
„Já ji zabiju.“
Zvednu hlavu.
U stolu stojí Martina. Kamarádka ze střední a normálně docela klidný člověk.
„Koho?“
„Máti.“
„Tak se posaď. Nerada bych byla vedená jako spolupachatel.“
Sedla si a strčila mi před nos telefon.
Na displeji byl její osmiletý syn Tomáš na školním vystoupení.
„Hezký.“
„Podívej se nahoru.“
Facebook.
Náš Tomášek dnes vystupoval. Babička je pyšná!
Pod tím srdíčka, kytičky a třicet sedm lajků.
„Slušný výkon,“ uznala jsem. „Já nedostanu třicet sedm lajků ani k narozeninám.“
„Já jí tu fotku poslala soukromě.“
Aha.
Její maminka Alena objevila Facebook asi před třemi lety a vzala to zodpovědně.
Nejdřív zveřejňovala kytky.
Potom obědy.
Následovaly západy slunce, ranní káva, odpolední káva a jednou nové záclony.
Pak přišla vnoučata.
„Cokoliv jí pošlu, za chvíli je to tam,“ povzdechla si Martina. „Eliška má nové šaty? Facebook. Tomáš vysvědčení? Facebook. Jedeme na hory? Facebook.“
„Aspoň víš, že se nemusíš hlásit příbuzným.“
„Minule napsala i název hotelu.“
Dobře. To už bych se asi smála méně.
„Říkala jsi jí to?“
„Asi stokrát.“
Martina napodobila matčin hlas.
„Martinko, vždyť tam mám jen známé.“
„Kolik?“
„Šest set osmdesát čtyři.“
Málem mi zaskočil dort.
„Tvoje máma zná skoro sedm set lidí?“
„Moje máma zná čtyřicet lidí. Zbytek jsou spolužačky, kamarádky kamarádek, ženské z nějaké skupiny o orchidejích a lidé, u kterých netuší, odkud se vzali.“
Dnes ráno ale nastal problém.
Tomáš při snídani položil mamince jednoduchou otázku.
„Proč babička dává moje fotky cizím lidem?“
Jeho spolužák totiž fotografii viděl. Ukázala mu ji jeho vlastní babička, která má Alenu mezi přáteli.
Malý svět.
A Facebook ho ještě zmenšuje.
Martina okamžitě zavolala mámě.
„Proč jsi tam dala tu fotku?“
„Jakou?“
„Tomáše.“
„Protože mu to tam slušelo.“
„Mami, domluvily jsme se.“
„Ale vždyť je oblečený!“
Musela jsem se zasmát.
„Promiň.“
„Taky jsem se málem zasmála. Jenže jsem byla moc naštvaná.“
Alena nechápala problém.
Je přece babička.
Je na děti pyšná.
Žádné trapné fotky nezveřejňuje.
A hlavně má Facebook jen pro známé.
„Řekla jsem jí, že jí přestanu fotky posílat.“
„Co ona?“
„Urazila se.“
„Jak moc?“
„Máma umí být uražená profesionálně. Kdyby se v tom rozdávaly medaile, máme doma zlato.“
To už se Martina konečně zasmála.
Pak ale zvážněla.
„Mně jí je líto. Ona se s nimi prostě chce chlubit. Když přijdu k ní, ukazuje mi fotky dětí svých kamarádek, které jsem nikdy neviděla.“
„Takže probíhá babičkovská soutěž?“
„Samozřejmě. Výška, známky, sporty, rovnátka. Všechno.“
„A Tomáš vede?“
„V plavání ano.“
To už jsme se smály obě.
Jenže pravidlo zůstat muselo.
Fotka dítěte není babiččina jen proto, že je babička.
Druhý den mi Martina poslala zprávu.
S mámou se domluvily.
Fotky jí dál posílat bude. Když bude chtít Alena některou zveřejnit, nejdřív se zeptá.
A Martina jí nechala vytisknout malý fotosešit.
„A funguje to?“ napsala jsem.
Odpověď přišla skoro okamžitě.
Vydrž.
Za chvíli následoval screenshot z Facebooku.
Alena zveřejnila svůj nový fotosešit položený na stole. Zavřený.
Nad ním stálo:
Nejkrásnější vnoučata na světě. Obsah je po zásahu vedení neveřejný.
Pod příspěvkem bylo šestnáct srdíček.
A paní ze skupiny o orchidejích napsala:
Alenko, úplně tě chápu. Mám to doma stejné.
