Článek
„Můžeme zavřít okno?“
Podívala jsem se na Davida.
„Ne.“
„Venku je dvanáct stupňů.“
„Já vím.“
Seděla jsem na poradě v tričku. David měl svetr a kolegyně naproti mně šálu.
Mně bylo, jako kdyby mi někdo zatopil zevnitř.
Vzala jsem sklenici studené vody a přitiskla si ji na krk.
David mě chvíli pozoroval.
„Je ti dobře?“
„Výborně.“
Lhala jsem.
Poslední týdny jsem totiž moc nespala.
Usnula jsem normálně, ale kolem druhé ráno se moje tělo rozhodlo, že už toho bylo dost.
Ve tři jsem koukala do stropu.
Ve čtyři jsem přemýšlela nad věcmi, které jsem pokazila před patnácti lety.
A ráno jsem byla schopná pohádat se s vlastní rodinou kvůli tomu, že někdo postavil hrnek vedle myčky místo dovnitř.
„Jsi asi ve stresu,“ říkal manžel.
Možná.
Jen nevím, proč mě ten stres nutil v noci otevírat okno.
Po poradě jsem šla do kuchyňky.
Stála tam Jana z účetního.
„Ty jsi v pořádku?“ zeptala se.
„Proč se mě na to dneska všichni ptají?“
Ukázala za mě.
Otevřená lednice.
Stála jsem před ní a chladila si obličej.
„Beru zpět.“
Jana se opřela o linku.
„Kolik ti je?“
„Čtyřicet osm.“
„Aha.“
Nemám ráda tohle „aha“.
„Co?“
„Nic.“
„Jano.“
„Špatně spíš?“
Podívala jsem se na ni.
„Jo.“
„Budíš se v noci?“
„Jo.“
„A chvíli je ti zima a potom by sis nejradši lehla do mrazáku?“
„Ano.“
Usmála se.
„Vítej.“
„Kde?“
„V klubu.“
„V jakém klubu?“
„Takovém, kde nikdo nechce členskou kartu.“
Došlo mi to.
„Myslíš přechod?“
Řekla jsem to tiše.
Jana se rozesmála.
„Nemusíš šeptat. Není to kapavka.“
„Ale menstruaci pořád mám.“
„Já ji taky měla.“
„A není osmačtyřicet brzo?“
„Není.“
To řekla až podezřele rychle.
Sedly jsme si.
„Já myslela, že jsem jen vyčerpaná,“ řekla jsem.
„Já myslela, že se rozvádím.“
„Cože?“
„Manžel mě najednou strašně štval.“
„Mě taky.“
„Jak dlouho jste spolu?“
„Osmnáct let.“
„Tak to může být i manželstvím.“
Začala jsem se smát.
„U mě to začalo spaním,“ pokračovala Jana. „Pak návaly. A jednou jsem brečela, protože Karel koupil jiné máslo.“
„Kvůli máslu?“
„Bylo ve slevě.“
„Tak to chápu.“
„Já ne. Dvě hodiny jsem ho kvůli tomu nenáviděla.“
Představila jsem si svého muže.
Včera jsem na něj byla naštvaná, protože přišel do kuchyně a zeptal se, co bude k večeři.
Normální otázka.
Jen ji položil špatným tónem.
Tedy podle mě.
Podle něj žádný tón neměla.
„A co jsi udělala?“ zeptala jsem se.
„Objednala jsem se k doktorce.“
„Pomohlo to?“
„Pomohlo mi už vědět, že se ze mě nestává protivná stará bába.“
„A stala?“
„Samozřejmě. Ale teď aspoň vím proč.“
Znovu jsme se rozesmály.
Odpoledne jsem zavolala gynekoložce a objednala se.
Doma jsem to řekla manželovi.
„Možná začínám být v přechodu.“
Podíval se na mě.
Chvíli přemýšlel.
„Mám něco říct?“
„Radši ne.“
„Dobře.“
Po osmnácti letech se přece jen něco naučil.
Na další poradě David znovu ukázal na okno.
„Můžu?“
„Můžeš.“
Zavřel ho.
Za pět minut jsem vstala a zase ho otevřela.
David nic neřekl.
Taky se rychle učí.
