Článek
Tetování jsem chtěla už někdy kolem třicítky.
Kolegyně tehdy přišla do práce s malou růží na kotníku. Dnes by nad ní asi nikdo ani nezvedl obočí, tehdy jsme si ji chodily prohlížet skoro všechny.
„To bych taky chtěla,“ řekla jsem večer doma.
Manžel se podíval od televize.
„Tetování? Ty?“
„Proč ne?“
„Protože nejsi námořník.“
Tím byla debata skončená.
Ne že by mi něco zakázal. Prostě jsem si řekla, že má asi pravdu.
Pak se narodila dcera, za tři roky syn. Řešili jsme byt, práci, školku, chalupu a později nemocné rodiče.
Tetování vždycky počkalo.
Až do mých sedmašedesáti.
„Babi, jdeme do toho“
O tetování jsem se zmínila před vnučkou Sárou.
„Ty chceš kérku?“ vykulila oči.
„Malou.“
„Babi, to musíme.“
Musela jsem se smát tomu jejímu množnému číslu.
Chtěla jsem větvičku levandule. Maminka ji měla vždycky na zahradě a já ji mám kolem terasy dodnes.
Sára mi našla studio.
Ještě před dveřmi jsem začala couvat.
„Není to už trochu trapné?“
„Co?“
„Ženská skoro v sedmdesáti a první tetování.“
Sára se zastavila.
„Babi, jestli budeš v sedmdesáti pořád řešit, co si o tobě kdo myslí, tak kdy s tím chceš přestat?“
Tak jsme vešly.
Tatérka byla mladší než moje dcera.
„Vaše první?“ zeptala se.
„Ano.“
„Máte trochu strach?“
„Hlavně aby mě pak pustili do klubu důchodců.“
Zasmála se.
Za necelou hodinu bylo hotovo.
Dcera nejdřív hledala jinou možnost
Poslala jsem fotku do rodinné skupiny.
Dcera zavolala skoro okamžitě.
„To není pravé.“
„Je.“
„Mami.“
„Co?“
„Ty sis fakt nechala udělat tetování?“
„Ano.“
„Proč?“
Tahle otázka mě pobavila nejvíc.
„Protože jsem ho chtěla.“
Syn napsal jen: To snad ne.
Když o pár dní později přijel, vzal mě za ruku a levanduli si prohlédl.
„To už tam bude navždy?“
„Taková je hlavní myšlenka tetování.“
„Mami, vždyť ti bude sedmdesát.“
„Doufám.“
Na to už nic neřekl.
Dcera chtěla delší rukáv
Horší to bylo na dceřiných padesátinách.
Vzala jsem si modré šaty s krátkým rukávem.
Dcera mě sjela pohledem.
„Ty jdeš takhle?“
Podívala jsem se na sebe.
„Mám něco špinavého?“
„Ne. Ale nemáš nějaké šaty s rukávem?“
Došlo mi to.
„Kvůli tetování?“
„Budou tam lidi z práce.“
„A?“
„Nic. Jen jsem se ptala.“
Takovým tónem se mě naposledy ptala, když jí bylo šestnáct a chtěla vědět, jestli opravdu musím jít na třídní schůzky v té červené bundě.
„Tak já půjdu v tomhle.“
„Jak chceš.“
Na oslavě se nestalo vůbec nic.
Jedna žena se mě zeptala, kde mi tetování dělali.
„Taky o něm přemýšlím,“ řekla.
„Tak běžte.“
„Mně je dvaašedesát.“
„A mně sedmašedesát.“
Obě jsme se smály.
Dcera stála kousek od nás a slyšela to.
O mně některé věci vůbec nevěděli
Za pár dní přinesla dcera zákusky.
„Ty ses fakt chtěla nechat tetovat už dřív?“ zeptala se.
„Asi třicet pět let.“
„To jsi mi nikdy neříkala.“
„Proč bych ti to říkala? Byla jsi dítě.“
Zamyslela se.
„Já si tě s tetováním vůbec neumím představit.“
Ukázala jsem na ruku.
„Tak už nemusíš.“
Tentokrát se zasmála.
Pak jsme začaly mluvit o něčem úplně jiném.
Syn potřeboval ještě pár týdnů. Pokaždé, když přijel, měl nějakou poznámku.
„Motorku už sis objednala?“
„Příští týden.“
„A piercing?“
„K Vánocům.“
Nakonec ho to přestalo bavit.
Už to skoro nikdo neřeší
Tetování mám téměř rok.
Sára se mě nedávno zeptala, jestli nechci druhé.
„Ne.“
„Fakt?“
„Jedno mi stačí.“
„Škoda.“
Dcera už levanduli neřeší vůbec. Syn si občas rýpne, ale spíš ze zvyku.
Minulý týden jsme byli všichni u mě na zahradě. Sára seděla vedle záhonu s levandulí a najednou řekla:
„Babi, dej sem ruku.“
Položila jsem ji mezi květy.
„Hele, úplně stejná.“
Syn se podíval.
„Tak jo. Takhle to vlastně dává smysl.“
„Děkuju za schválení,“ řekla jsem.
Hodil po mně ubrousek.
A tím naše rodinná debata o mém tetování asi definitivně skončila.
