Článek
Nabídku tanečních pro dospělé jsem našla na internetu.
Každé úterý večer, kulturní dům kousek od nás, úplní začátečníci vítáni.
„To bychom mohli zkusit,“ řekla jsem Milanovi.
„Ne.“
Ani nezvedl oči od počítače.
„Ty ani nevíš co.“
„Taneční.“
„A co kdyby ses aspoň podíval?“
„Ivano, já vím, jak taneční vypadají.“
Jsme spolu přes třicet let a nikdy jsme spolu pořádně netancovali.
Na svatbě jsme se pohupovali asi deset minut. Na plesech se Milan většinou staral o kabáty.
„Bylo by to jen jednou týdně.“
„Já tam nechci.“
To už bylo jasné.
„Tak běž bez něj“
Trochu mě to mrzelo.
Poslední roky jsme s Milanem fungovali dobře, ale všechno bylo pořád stejné.
Práce, nákup, večeře, televize.
Když jsem si postěžovala kamarádce Aleně, vůbec mě nelitovala.
„Tak běž sama.“
„Do tanečních?“
„Ano.“
„S kým budu tancovat?“
„To snad vyřeší tam.“
„A co když ne?“
„Tak se budeš hodinu dívat a už tam příště nepůjdeš.“
Tak jednoduché mi to do té chvíle nepřipadalo.
Večer jsem vyplnila přihlášku.
Milanovi jsem to oznámila při večeři.
„Tak jsem se přihlásila.“
„Kam?“
„Do těch tanečních.“
Zvedl hlavu.
„S kým?“
„Sama.“
„Aha.“
To jeho „aha“ mě bavilo celý večer.
Partner na mě čekal u okna
Na první lekci jsem málem utekla.
V sále byly samé dvojice.
Lektorka ke mně přišla.
„Jste bez partnera?“
„Ano.“
„Tak vás dám k Romanovi.“
U okna stál vysoký muž asi v mém věku.
Podali jsme si ruce.
„Jsem Roman.“
„Ivana.“
„Umíte něco?“
„Ne.“
„Výborně. Já taky ne.“
Za prvních deset minut mi dvakrát šlápl na nohu.
Jednou já jemu.
Po hodině jsem měla úplně propocené tričko.
Doma Milan sledoval fotbal.
„Tak co?“
„Dobrý.“
„Máš partnera?“
„Mám.“
Podíval se na mě.
„Romana.“
„Aha.“
Tentokrát mě to jeho „aha“ bavilo ještě víc.
Úterky už nebyly volné
Začala jsem chodit pravidelně.
Roman měl doma přítelkyni, která tancování odmítala úplně stejně jako Milan.
„Prý se nebude veřejně ztrapňovat,“ říkal.
„Milan se nechce ztrapňovat ani neveřejně.“
Postupně jsme přestávali počítat každý krok.
Po lekci jsme někdy zašli s dalšími lidmi na víno.
Jednou jsem přišla domů kolem půl jedenácté.
Milan ještě nespal.
„Dneska dlouhý.“
„Byli jsme posedět.“
„S Romanem?“
„Asi s osmi lidmi.“
„Jenom se ptám.“
„Já vím.“
Další týden mi při odchodu řekl:
„Tak pozdravuj tanečníka.“
„Vyřídím.“
Nebyl vyloženě žárlivý. Spíš mu začalo docházet, že úterý už není večer, kdy automaticky sedím doma vedle něj.
Na závěrečný večer jsem ho nenutila
Kurz končil tanečním večerem.
„Můžeš přijít,“ řekla jsem Milanovi.
„Musím?“
„Ne.“
„Tak uvidím.“
Znala jsem ho dost dlouho na to, abych věděla, že to znamená ne.
Večer jsem si oblékla šaty a odešla.
Romanova přítelkyně dorazila. Ukázalo se, že je velmi sympatická a opravdu tančit nehodlá.
„Já ho sem poslala, ať má nějaký pohyb,“ řekla mi.
„Já se sem poslala sama.“
Smály jsme se.
Asi v polovině večera mi zavibroval telefon.
Jsem před sálem. Kde se tu platí vstup?
Byl to Milan.
Vydržel skoro dvě hodiny
Sedl si k Romanově přítelkyni.
To mě pobavilo.
Když jsme dotančili, přišla jsem k nim.
„Tak jsi přišel.“
„Říkal jsem, že uvidím.“
„Neříkal.“
„Tak jsem si to myslel.“
Vydržel skoro dvě hodiny.
Netancoval.
Když pořadatel vyzval hosty, aby si také přišli na parket, jen zavrtěl hlavou.
„Ani náhodou.“
Nepřemlouvala jsem ho.
Cestou domů jsme šli pěšky.
„Tak?“ zeptala jsem se.
„Co?“
„Jaké to bylo?“
„Lepší, než jsem čekal.“
Po chvíli dodal:
„Ty už docela umíš.“
„Děkuju.“
Od Milana to byla skoro velká pochvala.
V kuchyni mu to nevadí
Na další kurz jsem se přihlásila zase sama.
Milan neprotestoval.
Jednou jsem doma při vaření pustila hudbu a zkoušela si kroky mezi linkou a stolem.
„Co to děláš?“ zeptal se.
„Waltz.“
„Tohle je waltz?“
„Ano.“
Chvíli mě pozoroval.
Pak položil utěrku.
„Tak ukaž.“
„Co?“
„Jak se to dělá.“
Postavil se přede mě.
„Levou dopředu,“ řekla jsem.
Šlápl mi na nohu.
„Au.“
„Já tě varoval.“
Zkusili jsme to ještě jednou.
Do tanečních se mnou dodnes nechodí.
Ale občas při vaření uděláme tři nebo čtyři kroky kolem kuchyňského stolu.
Víc po něm zatím nechci.
