Článek
Stará sokolovna v malém městě čekala na rekonstrukci desítky let.
Opravovala se střecha, parkety i jeviště, na kterém se kdysi pravidelně hrávalo ochotnické divadlo.
Přišla řada také na těžkou červenou oponu.
Byla potrhaná, zaprášená a vybledlá.
„Ta půjde do kontejneru,“ rozhodl jeden z řemeslníků.
Když ji sundali a rozložili na podlahu, správce sokolovny Petr si všiml její zadní strany.
Byla celá popsaná.
Jména.
Letopočty.
Názvy her.
Některé zápisy byly tužkou, jiné propiskou a ty nejstarší téměř nešlo přečíst.
Josef Blažek – 1954.
Marta Pokorná – Lucerna – 1959.
Václav Černý – 1962.
Petr postupoval podél opony a fotografoval je.
Pak se zastavil.
Věra Jelínková – 1964.
O kus dál:
Věra Jelínková – 1965.
A potřetí:
Věra Jelínková – 1967.
Petr znal to jméno velmi dobře.
Jelínková bylo dívčí příjmení jeho matky.
„To jsem já“
Věře bylo čtyřiaosmdesát let.
Celý život pracovala jako účetní.
Byla přesná, klidná a spíš málomluvná. Nerada se fotografovala, rodinné oslavy opouštěla mezi prvními a Petr si nedokázal vybavit jedinou situaci, kdy by dobrovolně vystoupila před větší skupinou lidí.
Nikdy mu neřekla, že hrála divadlo.
Přijel za ní ještě ten večer.
„Poznáváš to?“
Ukázal jí fotografii.
Věra se chvíli dívala na displej.
Pak si nasadila brýle.
A najednou se usmála.
„Ježišmarjá.“
„Takže jsi to ty?“
„No samozřejmě.“
Petr čekal.
Matka ale vrátila telefon na stůl, jako kdyby na fotografii nebylo nic zvláštního.
„Mami, tys hrála divadlo?“
„Pár let.“
„Pár let? Jsou tam tvoje podpisy skoro všude.“
Věra mávla rukou.
„To už je dávno.“
Úplně jiná Věra
Petr začal pátrat.
Ve skladu sokolovny našel několik starých programů.
Jméno Věry Jelínkové se objevovalo znovu a znovu.
Nebyla jen členkou souboru.
Často hrála jednu z hlavních rolí.
Největší překvapení ale přišlo, když ukázal program pamětníkovi, který v souboru působil jako mladík.
„Věra?“ rozesmál se. „Ta byla nejlepší.“
Petr tomu nerozuměl.
„Nejlepší herečka?“
„Ne. Největší číslo.“
Věra prý dokázala rozesmát celý sál ještě před první větou.
Hrála služky, hašteřivé sousedky, výřečné manželky i komické tetičky.
Když někdo na jevišti zapomněl text, právě ona ho většinou zachránila.
Petr poslouchal a měl pocit, že ten muž mluví o úplně jiné osobě.
„Moje máma?“
„Tvoje máma.“
Krabice pod postelí
Když se Věry zeptal podruhé, už se tolik nebránila.
Zpod postele vytáhla starou krabici.
Byly v ní fotografie, programy a několik zažloutlých vstupenek.
Na jedné fotografii Petr svou matku skoro nepoznal.
Měla paruku, obrovský klobouk a směšně namalované obočí.
Vedle ní stáli další herci.
Věra se na fotografii smála tak, až měla zavřené oči.
„Proč jsi nám to nikdy neukázala?“
Pokrčila rameny.
„Nikdy ses neptal.“
„Jak jsem se měl ptát na něco, o čem jsem nevěděl?“
„No vidíš.“
Divadlo hrála skoro deset let.
Pak se vdala, narodili se Petr a jeho bratr a času ubývalo.
Nakonec přestala.
Ne kvůli hádce ani kvůli nějakému velkému životnímu rozhodnutí.
Prostě šla jednou na zkoušku naposledy a tehdy ještě netušila, že je opravdu poslední.
Oponu nevyhodili
Když Petr zveřejnil fotografie podpisů, začali se ozývat další lidé.
Poznávali rodiče, prarodiče i známé.
Z bezcenného kusu látky se během několika dní stala téměř kronika místního divadla.
Opona nakonec do kontejneru nešla.
Nechali ji vyčistit a nejvíce poškozená místa opravit. Zadní stranu s podpisy ale nikdo nepřemaloval.
Po rekonstrukci ji vystavili v zadní části sálu.
Na otevření přišla i Věra.
Pomalu procházela kolem opony a četla jména.
U některých se usmála.
U jiných Petrovi řekla, kdo to byl.
Pak došla ke svému podpisu z roku 1964.
„Tenhle jsem psala já.“
O kus dál ukázala na další.
„Ten taky.“
Nakonec objevila malý nápis, kterého si Petr předtím vůbec nevšiml.
Vedle jejího jména někdo kdysi drobným písmem připsal:
Věra dnes zase zachránila celé druhé dějství.
Matka se rozesmála.
Ne pousmála.
Opravdu hlasitě rozesmála.
Několik lidí v sále se otočilo.
Petr se na ni díval.
Ten smích neznal.
Věra si otřela oči a ukázala na oponu.
„No jo,“ řekla. „Taková jsem taky jednou byla.“
